Kamikaze
Hrozivá zbraň vytvořená v zoufalství. Japonští piloti odhodlání k neuvěřitelnému činu, zemřít jako lidská bomba. Piloti, kterých se ke konci druhé světové války, bály všechny posádky amerických válečných lodí.
Kamikaze nebo též „božský vítr“, původně název pro ničivý tajfun, který ve 13. století dvakrát za sebou zničil mongolskou flotilu, která se chystala k invazi do Japonska. Ke konci druhé světové války bylo toto označení použito k pojmenování japonských sebevražedných letců. Nasazení sebevražedných letců prosadil roku 1944 japonský admirál Takidžiró Óniši.
Nicméně označení Kamikaze by se dalo považovat za poněkud hanlivé nebo chybné. Správně označení pro tyto sebevražedné jednotky císařského námořnictva v japonštině znělo Šinpú tokubecu kógekitai, což znamená Zvláštní jednotky Šinpú, tento název byl povětšinou zkracován na Tokkótai nebo Tokko. Termín „kamikaze“, který je však znám po celém světe a především v západních zemích, nebyl v souvislosti se sebevražednými jednotkami používán.
Cílem bylo způsobit Američanům takové ztráty, aby to oslabilo jejich víru ve vítězství a chuť bojovat, strategie Tokko. Takidžiró Óniši začal nabírat dobrovolníky z 201. letecké skupiny námořnictva na Filipínách. Na speciální výcvik však nebyl čas. Většina pilotů se rekrutovala z řad pilotů střemhlavých bombardérů, protože pro taktiku Tokko mohli zužitkovat jejich zkušenosti s nálety na hladinové cíle téměř po kolmici.
Piloti se s letouny napěchovanými výbušninami vrhali na spojenecké lodě a měli se tak stát novým „božským větrem“, který stejně jako kdysi Japonsko spasí.
Vrchní velení samozřejmě velmi dobře chápalo, že přeměnu těchto „ nejlepších synů vycházejícího slunce“ na fakticky živé bomby, bude třeba citlivě a důvěryhodně podat veřejnosti. Japonské velení velmi obratně překroutilo japonskou historii a taktiku. Tokko zahalili idealizovaným příběhy o samurajích a silných tradicí kodexu bušidó. Nicméně ve skutečnosti se ve zmíněném kodexu bušidó (kodexu válečníka), žádná tradice organizovaných sebevražedných útoků nebyla. Jediné co je, v tomto kodexu zakotveno v souvislosti se sebevraždou bylo, že je lepší zemřít vlastní rukou, než padnout do zajetí a být tak zahanben. O sebevražedných v útocích není v celém kodexu jediné slovo.
Zpočátku se jednalo pouze o dobrovolníky, později však byli mladí muži ke vstupu do těchto jednotek přímo vybídnuti. Neexistuje však žádný záznam o tom, že by některý z těchto mladých mužů byl nucen nebo že by voják, který odmítl vstoupit, byl nějakým způsobem potrestán.
Nicméně se jednalo opět o velmi důmyslnou psychologickou taktiku. Oslovení muži byli postaveni do řady, bylo jim předneseno proč a za jakým účelem byli vybráni a poté se mohli rozhodnout. Byli vybídnuti, aby ten, kdo nechce vstoupit do těchto sebevražedných jednotek, vystoupil z řady. Nikdo nevystoupil. Japonsko bylo a je zemí, kde je stále zakořeněna hluboká čest pro rodinu. Dle psychologického hlediska by muž, který by takto vystoupil z řady (i když by nebyl potrestán), určitým způsobem zneuctil čest a jméno své rodiny a předků.
K přijímání mladých mužů, do těchto jednotek byly hned dva důvody. První z nich byl psychologický, obětování mladého „ čistého“ života bylo často přirovnáváno k opadávání rozkvetlých květů sakury. A na lidské emoce to, to tak působilo mnohem více, než smrt starých zkušených vojáků. Druhý důvod byl však již čistě pragmatický. Obětování starších zkušených pilotů by pro slábnoucí japonskou armádu představovalo mnohem větší ztráty, než smrt mladých a nezkušených mužů, kteří měli po většinou pouze základní výcvik a na piloty kamikaze se cvičili pouhý týden. Dva dny cvičili vzlety, dva dny lety ve formaci a tři dny přechod do střemhlavého letu, zaměření a zasažení cíle.
Této taktiky japonských pilotů si všimli samozřejmě i Nacisté. Po příkladu japonských pilotů zřídilo Německo roku 1945 letku sebevražedných pilotů. Tato jednotka se jmenovala po legendárním králi Sparty, který zastavil perskou armádu při postupu na Peloponésu. Jednotka tak měla označení Leonidas. Před prvním bojovým nasazením německé sebevražedné letky přijal nacistický ministr propagandy Joseph Goebbels všechny piloty letky a se slovy „Svými činy se nesmrtelně zapíšete do knihy německých hrdinů“ popřál pilotům mnoho úspěchu při svém důležitém úkolu.
První nasazení pilotů letky Leonidas se uskutečnilo 12. dubna 1945 na východní frontě. Nacisté celkem uskutečnili proti Rudé armádě celkem 35 sebevražedných útoků, které zničili 20 pontonových mostů. Nicméně již koncem dubna velení nechalo letku Leonidas rozpustit. A to z důvodu, že Rusové dokázali během několika mála hodin zničené mosty obnovit. Pro vyčerpané Německo, byla tak tato strategie neefektivní a měla pouze za následek ztráty pilotů a letadel.
Přeživší pilot kamikaze letounu Ohka, Hideo Suzuki – „ Nejdřív jsem si připadal jako živá bomba, pak jsem, ale nabral rychlost, kormidla začala reagovat a já jsem věděl, že jsem připraven. Chtěl jsem, aby moje smrt nebyla zbytečná, aby to byla slavná smrt, abych způsobil našim nepřátelům co největší ztráty.“
I když piloti Kamikaze nedosáhli dle odborníku velkých úspěchů ve ztrátách na životech a lodích v americkém námořnictvu, tak jejich psychologický význam by se dal nazvat k „velkému psychologickému vítězství“, protože šířili strach a obavy. Piloti spojeneckých letadel a námořníci se sami sebe ptali „ Co piloty kamekaze pohání? “ nebo „Co se honí těmto pilotům v hlavě, když se řítí na svůj cíl“. Dle svědectví se totiž piloti kamikaze dívali pouze před sebe a působili, jakoby nevnímali okolní svět. Pro některé byli piloti kamikaze šílenci, pro některé hrdinové, jedno je však jisté, pro nechráněné spojenecké lodě představovali hrozivé nebezpečí.
Knihy s válečnou tématikou a fakty najdete zde
Přemýšlíte, že se svými
blízkými vyrazíte na divadelní představení
nebo se svými přáteli na hudební koncert?
Široký výběr vstupenek na kulturní akce
můžete pořídit ZDE
