EIFFEL OPTIC ESHOPEIFFEL.CZ Pro ženy Pro muže Slevy a akce

Daniel Macek

 
Odpovědnost vlastníka komunikace za zranění chodce
Se sněžením a zledovatělými cestami se zvyšuje riziko vzniku zranění. Jaká jsou práva chodce v případě zranění, které vzniklo v důsledku špatného stavu chodníku? Stěžejním pro zodpovězení této otázky je zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích ve znění pozdějších předpisů (dále „zák. o komunikacích“), který stanoví, že: „Vlastník místní komunikace nebo chodníku je povinen nahradit škody, jejichž příčinou byla závada ve schůdnosti chodníku, místní komunikace nebo průjezdního úseku silnice, pokud neprokáže, že nebylo v mezích jeho možností tuto závadu odstranit, u závady způsobené povětrnostními situacemi a jejich důsledky takovou závadu zmírnit, ani na ni předepsaným způsobem upozornit.“ Takovým vlastníkem bude tedy většinou obec. Dle Nejvyššího soudu ČR se za závadu ve schůdnosti, o níž zák. o komunikacích hovoří, považují zejména „natolik významné změny (zhoršení) schůdnosti komunikace, že chodec ani při obezřetné chůzi respektující stav komunikace či důsledky povětrnostních vlivů nemůže jejich výskyt předpokládat a účinně na ně reagovat.“ (25 Cdo 1713/2008) Tuto definici Nejvyšší soud ČR následně také zopakoval v dalším ze svých rozsudků, když uvedl, že změnou ve schůdnosti se rozumí: „nepředvídatelnou změnu ve schůdnosti způsobenou vnějšími vlivy, kterou chodec nemůže předpokládat.“( 25 Cdo 1158/2013) Příkladem změny ve schůdnosti tak může být zasněžená díra, kterou chodec na chodníku i při veškeré opatrnosti nemohl předpokládat. K uvedenému tématu je taktéž třeba dodat, že zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích ve znění pozdějších předpisů, stanoví povinnost počínat si ohleduplně a ukázněně a povinnost přizpůsobit své chování zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu. V zimních měsících je tudíž třeba určité zhoršení komunikací očekávat. Na základě tohoto ustanovení se také obce většinou snaží zprostit odpovědnosti za újmu. Lze ovšem předpokládat, že se v souladu se shora uvedeným ustanovením chová většina chodců a povinnosti hradit újmu by se tak obec mohla zprostit např. v případě, kdy by se chodec po chodníku pohyboval v naprosto nevhodné obuvi. Pro uplatnění náhrady újmy je vzhledem k již zmíněnému důkaznímu břemenu důležité zajistit dostatečný důkazní materiál, na základě něhož bude následně možné prokázat, že k újmě došlo v důsledku změny ve schůdnosti, tedy např. fotodokumentace, svědci apod. Z praxe je třeba dodat, že obce nejsou příliš ochotné k úhradám nároků na náhradu újmy, nicméně soudy zaujímají k této problematice výrazně vstřícnější postoj. Autorem textu je Vít Hruška, advokátní koncipient www.maceklegal.cz
Zobrazit článek >
 
Může pracovník bezpečnostní agentury po Vás požadovat ukázání obsahu tašek?
Otázka oprávnění zaměstnanců ochranky, popř. zaměstnanců obchodu, kontrolovat věci návštěvníků obchodů je stále aktuální a zasluhuje proto bližší pohled. Ačkoli je někdy snadné podlehnout dojmu, že je uniformovaný pracovník bezpečnostní agentury v obchodě nadán širší paletou pravomocí k zajišťování ochrany majetku a tudíž i ke kontrole věcí návštěvníků obchodu, není tomu tak. Jak zaměstnanci bezpečnostní služby, tak i běžní zaměstnanci obchodů nemají žádné pravomoci navíc. To ovšem neznamená, že nemohou dělat vůbec nic mimo prostého přivolání Policie ČR. Před příchodem nového občanského zákoníku, který nabyl účinnosti dne 1. ledna 2014, byla možnost zadržení osoby pro civilní obyvatelstvo zákonem výslovně upravena pouze pro případ, kdy byla taková osoba přistižena při trestném činu nebo bezprostředně po jeho spáchání, toto oprávnění bylo (a stále je) zakotveno v trestním řádu. Nicméně otázka zadržení osoby, která svým jednáním nenaplnila znaky trestného činu (např. „pouhá“ krádež balíčku cigaret apod.) zákonem řešena nebyla, avšak byla dovozována judikaturou, a to výkladem ustanovení § 6 starého občanského zákoníku. V současné době již zákonodárce na tuto situaci pamatoval a její úpravu zakotvil přímo do zákona (konkrétně § 14 odst. 2). Zaměstnanci bezpečnostní služby tak mohou, podobně jako tomu bylo dosud, zadržet osobu, která je podezřelá z krádeže či jiného zásahu do práva, u něhož hrozí, že by bylo jinak zmařeno. Typickým příkladem bude zadržení osoby, která je podezřelá z krádeže zboží v obchodě. Bezprostředně poté, co je osoba zadržena, je nutné, aby pracovník, který osobu zadržuje, přivolal policii. V žádném případě tedy pracovníci bezpečnostní agentury nemají oprávnění proti vůli dotčených osob prohlížet obsah tašek či jejich osobní věci, ani vyzývat k předložení dokladů prokazujících totožnost. K těmto úkonům má oprávnění pouze policie. Taktéž je třeba upozornit na skutečnost, že i samotné zadržení má své meze a nesmí nepřiměřeně zasahovat do práv zadržované osoby. Mělo by být tedy mimo jiné prováděno pouze na dobu nezbytně nutnou k příjezdu policie a následnému ztotožnění či provedení jiných úkonů, přičemž i k samotnému příjezdu policie by mělo dojít v rozumném čase a není možné připustit, aby byla zadržovaná osoba držena několik hodin jen kvůli ztotožnění. Za takové situace musí být propuštěna. Je ovšem na zvážení, zda v případě slušného a korektního jednání pracovníků bezpečnostní agentury, raději neučinit vstřícné gesto a obsah nákupní tašky ukázat. Poslední poznámkou k tomuto tématu je drobné upozornění, a to na případ, kdy se po projití osoby bezpečnostním rámem tento rám rozezní. Nejvyšší soud ČR totiž konstatoval, že v takovém případě je tuto osobu automaticky možno považovat za osobu podezřelou z trestného činu, jelikož není v moci poškozeného či náhodného svědka posoudit, v jaké hodnotě bylo zboží odcizeno či zda vůbec nějaké odcizeno bylo a v důsledku toho je tedy taktéž možné takovou osobu zadržet.   Autorem textu je Daniel Macek, advokát www.maceklegal.cz
Zobrazit článek >
 
DŮSLEDKY NEOMLUVENÉ ABSENCE U ZAMĚSTNANCE
Zaměstnanec je podle zákoníku práce povinen konat práci podle pracovní smlouvy osobně a podle pokynů zaměstnavatele a dodržovat povinnosti, které mu vyplývají z pracovního poměru. Pokud zaměstnanec neplní své pracovní povinnosti z důvodu nepřítomnosti na určeném pracovišti, jedná se o neomluvenou absenci zaměstnance. Výjimkou jsou případy stanovené v § 348 odst. 1 zákoníku práce, tedy překážky v práci na straně zaměstnance (například prokázaná pracovní neschopnost), čerpání dovolené, dny svátků, čerpání náhradního volna za práci přesčas nebo za práci ve svátek a podobně. Pokud u zaměstnavatele působí odborová organizace, musí s ní nejdříve zaměstnavatel projednat neomluvenou absenci zaměstnance, a teprve poté může zaměstnavatel jednostranně rozhodnout, zda se jedná o neomluvené zmeškání práce. Zákoník práce pak pro případy neomluvené nepřítomnosti upravuje sankční mechanismy, které zaměstnance mohou postihnout. Neomluvená absence se především promítne do výše mzdy nebo platu, neboť odměna náleží zaměstnanci jen za vykonanou práci. Zaměstnanci může být za neomluvenou absenci také krácena dovolená a v nejzazším případě může dojít i k rozvázání pracovního poměru. Krácení dovolené Krátí-li zaměstnavatel zaměstnanci dovolenou za neomluveně zameškanou směnu (pracovní den), může mu dovolenou zkrátit o 1 až 3 dny, přičemž neomluvená zameškání kratších částí jednotlivých směn se mohou sčítat. Dovolenou, na kterou vzniklo právo v příslušném kalendářním roce, může zaměstnavatel krátit pouze z důvodů, které vznikly v tomto roce. I části zameškaných směn lze takto sčítat pouze za každý jednotlivý kalendářní rok. Důležité je, že zaměstnavatel může krátit zaměstnanci dovolenou až v případě, kdy zaměstnanec zameškal celou směnu, případně kdy zameškal několikrát část směn, které dohromady odpovídají délce celé jedné směny.  Zaměstnavatel pak sám rozhodne, zda za každou celou zameškanou směnu zkrátí zaměstnanci dovolenou o 1, 2 nebo až o 3 dny. Zaměstnavatel ovšem nemůže libovolně zkrátit dovolenou tak, že zaměstnanci nezůstane dovolená žádná. Pokud pracovní poměr k jednomu zaměstnavateli trval alespoň celý jeden kalendářní rok, musí tento zaměstnavatel poskytnout dovolenou alespoň v délce 2 týdnů i v případě jejího krácení za neomluvenou absenci. Pokud pracovní poměr netrval celý kalendářní rok, pak může zaměstnavatel krátit dovolenou celou. Rozvázání pracovního poměru Podle míry porušení pracovní kázně může zaměstnavatel přistoupit i k rozvázání pracovního poměru za neomluvenou nepřítomnost zaměstnance. Zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď pro závažné porušení povinnosti vyplývající pro zaměstnance z právních předpisů (podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce), případně má zaměstnavatel možnost okamžitého zrušení pracovního poměru pro porušení pracovních povinností zaměstnancem zvlášť hrubým způsobem (podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce). Dle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2542/2007 neomluvené zmeškání práce v délce 5 dnů zpravidla představuje porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem a tím pádem je možné rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením. Toto je ovšem obecné kritérium a je potřeba v každém jednotlivém případě přihlédnout zejména k důsledkům nepřítomnosti zaměstnance, délce trvání neomluvené absence, dále k situaci a době, v níž k absenci došlo, také k osobě zaměstnance, jeho pracovní pozici a podobně. Zaměstnavatel tedy musí pečlivě zvážit okolnosti daného případu a posoudit, zda se jedná o porušení méně závažné, závažné, či zvlášť hrubé a teprve poté přistoupit k následným krokům.   Kateřina Marešová, advokátní koncipient macek I legal www.maceklegal.cz
Zobrazit článek >
 
ZASÍLÁNÍ ÚDAJŮ PRO PLACENÍ DANĚ Z NEMOVITOSTÍ E-MAILEM NAMÍSTO SLOŽENKY-NOVÁ SLUŽBA FINANČNÍ SPRÁVY
Finanční správa zavedla pro poplatníky daně z nemovitých věcí novou možnost zasílání údajů pro placení daně na e-mail namísto složenky. Pokud se poplatník k této službě přihlásí, obdrží na email kompletní informace s údaji pro placení daně. Pro koho je služba určena? Žádat o tuto službu může poplatník daně, který nemá zřízenou službu placení daně prostřednictvím SIPO a dále právnická osoba, která nemá zřízenou datovou schránku. Poplatníci, kteří již mají zřízenou službu placení daně prostřednictvím SIPO a právnické osoby, které mají zřízenou datovou schránku o tuto službu žádat nemohou, jelikož těmto osobám finanční správa složenku s platebními údaji nezasílá. Jak a kdy se může poplatník ke službě přihlásit? Poplatník, který má zájem o tuto službu, musí odevzdat správci daně „Žádost ve věci zasílání údajů pro placení daně z nemovitých věcí e-mailem“, která je k dispozici ke stažení na internetových stránkách finanční správy[1]. V žádosti poplatník označí jednu emailovou adresu, na kterou mu budou následně zasílány údaje pro placení daně. Žádost se podává místně příslušnému finančnímu úřadu. Žádost musí poplatník odevzdat nejpozději do 15. března 2017. Pokud poplatník podá žádost později, bude služba poskytnuta až od dalšího zdaňovacího období. Placení daně po přihlášení ke službě Přihlášený poplatník pravidelně každý rok před splatností první splátky daně obdrží e-mail s přílohou ve formátu pdf, ve které budou uvedeny kompletní informace s údaji pro platbu příslušné daně. Údaje pro placení daně budou poplatníkovi zasílány automaticky, a to až do doby, kdy poplatník přestane být poplatníkem daně, nebo si zřídí službu úhrady daně prostřednictvím SIPO, případně pokud se právnická osoba stane držitelem datové schránky, nebo pokud poplatník požádá o ukončení zasílání údajů pro placení daně e-mailem.   [1] http://www.financnisprava.cz/assets/cs/prilohy/fs-financni-sprava-cr/Zadost_5559_pril.1.pdf     Mgr. Daniel Macek, advokát macek I legal www.maceklegal.cz
Zobrazit článek >
 
CO NOVÉHO PŘINESE NOVELA ZÁKONA O OBČANSKÝCH PRŮKAZECH?
Téměř na sklonku uplynulého roku schválila vláda návrh novely zákona o občanských průkazech, která má zavést povinně vydávané elektronické občanské průkazy. Návrh novely zákona o občanských průkazech, který vláda předložila dne 5. 10. 2016, je nyní stále ještě v Poslanecké sněmovně ČR. Tato novela připravuje v českém právním řádu půdu pro rozšíření možností e-Governmentu. V současnosti je občanský průkaz s čipem vydáván pouze na požádání a po uhrazení 500,- Kč, předpokladem však je, že v průběhu roku 2018 dojde k plošnému zavedení občanských průkazů s elektronickým čipem a občanské průkazy bez tohoto čipu již nebudou vydávány. Nad to budou funkce předpokládaného občanského průkazu širší, než jak je tomu u občanských průkazů s čipem vydávaných v současnosti a od těch, které jsou nyní vydávány, se budou lišit i technicky. Občanské průkazy s elektronickým čipem ponesou tzv. autentizační certifikát, který bude určen ke vzdálené identifikaci na portálech veřejné správy, což přinese zjednodušení ve vztahu k různým podáním, kdy tímto způsobem bude možné na dálku např. založit společnost, podat daňové přiznání či podat žalobu. Nahrání identifikačních údajů na elektronický čip však nebude, alespoň prozatím, povinné, nicméně každý průkaz, který bude po účinnosti zákona vydán, bude čipem opatřen. Pokud by novela zákona o elektronických průkazech byla přijata v nyní dostupné podobě, byly by občanské průkazy vydávány po vypršení platnosti průkazu současného. V případě, že by někdo měl zájem o získání občanského průkazu s elektronickým čipem dříve, musel by si připlatit. To se ovšem netýká osob, které již v současné době občanský průkaz s elektronickým čipem vlastní, neboť tyto osoby budou moci zažádat o výměnu zdarma. Na čip bude též možné zdarma nahrát elektronický podpis, avšak je třeba připomenout, že jeho získání bude i nadále zpoplatněno a to dle sazebníku jednotlivých poskytovatelů. Opomenout nelze též fakt, že platnost elektronického podpisu je pouze jeden rok a bude proto nutné jeho platnost obnovovat. Dle předloženého návrhu by měl zákon nabýt účinnosti po dvanácti měsících od jeho vyhlášení, tj. nejdříve v průběhu února příštího roku. Vít Hruška advokátní koncipient at macek I legal www.maceklegal.cz
Zobrazit článek >
 
Předkupní právo spoluvlastnického podílu na nemovitosti se vrací
Na sklonku roku 2016 podepsal prezident novelu „nového občanského zákoníku“ (budu jej tak nazývat i v textu), která, mimo jiné, zavádí i staronové pravidlo předkupního práva ke spoluvlastnickému podílu na nemovitosti, účinnosti nabyde dne 1. 1. 2018. Dne 20. 12. 2016 bylo prezidentem podepsáno schválené znění novely nového občanského zákoníku. Novelizované znění nového občanského zákoníku, které bude účinné od 1. 1. 2018, přináší, mimo jiné, změnu v oblasti převodů nemovitostí, když znovuzavádí pravidlo, které na našem území platilo padesát let a které bylo novým občanským zákoníkem v roce 2014 zrušeno, totiž předkupní právo spoluvlastnického podílu na nemovitosti. Zrušení tohoto pravidla novým občanským zákoníkem bylo v tehdejší době odůvodňováno zejména principem smluvní volnosti stran, když nový občanský zákoník ponechal na vůli stran, zda si takové předkupní právo mezi sebou dohodnou či ne. Naproti tomu zpětné zavedení předkupního práva ke spoluvlastnickému podílu je odůvodňováno zájmem na scelování spoluvlastnických podílů. V praxi bude zavedení tohoto pravidla znamenat, že vlastník spoluvlastnického podílu jej bude muset v první řadě písemně nabídnout k odkupu dalším spoluvlastníkům a pokud svého práva nevyužijí, popřípadě ho odmítnou využít, tak až poté bude vlastník spoluvlastnického podílu oprávněn podíl prodat. Pakliže by nepostupoval tak, jak je popsáno shora, byli by ostatní spoluvlastníci oprávněni se na novém nabyvateli domáhat, aby jim spoluvlastnický podíl prodal, a to i soudně. V případě, že se bude chtít spoluvlastník svého předkupního práva ke spoluvlastnickému podílu vzdát, bude nutné tuto skutečnost zapsat do katastru nemovitostí, přičemž účinky tohoto vzdání se předkupního práva přechází taktéž na právní nástupce spoluvlastníka, který se předkupního práva vzdal. Znovuzavedení předkupního práva ke spoluvlastnickému podílu do českého právního řádu s sebou přinese prodloužení doby prodeje nemovitostí (pochopitelně jen těch, které jsou ve spoluvlastnictví). Na druhou stranu přinese také větší míru kontroly spoluvlastníkům nemovitostí nad tím, kdo bude spoluvlastníkem jimi spoluvlastněné nemovitosti. Ač je na tuto změnu možno hledět dvěma pohledy, skutečností zůstává, že takto zásadní zásah do nového kodexu po tak krátké době snižuje právní jistotu českého právního prostředí. Vít Hruška advokátní koncipient at macek I legal www.maceklegal.cz
Zobrazit článek >
 
MAXIMÁLNÍ VÝŠE KAUCE U NÁJMU BYTU SE OD 28. 2. 2017 SNÍŽILA
Novela č. 460/2016 Sb. mění nový občanský zákoník a s ním i mimo jiné maximální výši kauce u nájmu bytu. Složení kauce neboli jistoty slouží k zajištění řádného plnění nájemní smlouvy, tedy že nájemce bude hradit nájemné, a že splní další povinnosti v souvislosti s nájmem. Dle úpravy účinné od 1. 1. 2014 si pronajímatel s nájemcem mohl sjednat složení kauce v maximální výši šestinásobku měsíčního nájemného. S účinností od 28. 2. 2017 však podle novely nesmí být jistota vyšší než trojnásobek měsíčního nájemného. Maximální výše kauce se přitom počítá z měsíčního nájemného bez záloh na služby. Úprava maximální výše kauce se tak vrací k podobě, která byla účinná již před zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nicméně s tím rozdílem, že zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013, stanovil maximální výši složených peněžních prostředků ze strany nájemce na trojnásobek měsíčního plnění na nájemném včetně záloh na služby. Nyní se do trojnásobku již nezapočítávají zálohy za služby spojené s užíváním bytu. Důvodem snížení maximální výše jistoty u nájmu bytu je podle Ministerstva práce a sociálních věcí zejména usnadnění přístupu k bydlení lidem s nižšími příjmy, když šestinásobek měsíčního nájemného byl z pohledu ministerstva nepřiměřeně vysoký. Na poskytnutí kauce se musí pronajímatel s nájemcem vždy dohodnout, nejčastěji se tak děje v nájemní smlouvě. Nájemní smlouvy, které pronajímatel s nájemcem uzavře od 28. února 2017, musí respektovat tento zákonný požadavek maximální výše složení jistoty. Pokud potřebujete právní pomoc při sepsání nájemní smlouvy, kontaktujte naši advokátní kancelář. Nabízíme Vám naše zkušenosti v uzavírání nájemních smluv a řešení nájemních vztahů. Autorem textu je Kateřina Marešová, advokátní koncipientka www.maceklegal.cz
Zobrazit článek >
 
Vaše práva vůči zaměstnancům ochranky
V minulých týdnech jsme uveřejnili článek o tom, jaká má oprávnění zaměstnanec bezpečnostní agentury obchodu při kontrole zákazníků, kde jsme uvedli, že za určitých okolností je pracovník oprávněn zamezit odchodu zákazníka z obchodu, pro účely tohoto článku budu takové omezení osobní svobody nezřídka nazývat „zadržením“, ačkoli si uvědomuji, že institut zadržení je odlišný od omezení osobní svobody (k čemuž je dle zákona za určitých okolností oprávněn pracovník ochranky). Činím tak čistě pro přehlednost článku. Jaké jsou však možnosti zákazníka, kterého nepustí pryč z obchodu a následně se prokáže, že byl zadržen neoprávněně? V první řadě je třeba připomenout, že omezení osobní svobody nesmí nepřiměřeně zasahovat do práv osoby, která byla na osobní svobodě omezena. Mimo jiné by neměla být zadržena na nepřiměřeně dlouhou dobu. Pokud k příjezdu policie dojde v rozumném čase, avšak následně se po případné prohlídce ukáže, že zákazník byl na místě držen neoprávněně, má nárok na náhradu případné újmy, která mu jednáním pracovníka byla způsobena. Újma je jak újma na jmění (škoda), která se nahrazuje uvedením v předešlý stav popř. v penězích, tak i nemajetková (nemajetková újma), kterou lze odčinit přiměřeným zadostiučiněním. Příkladem vzniku škody by mohla být situace, kdy pracovník ostrahy zamezí zákazníkovi odchodu z prodejny a zákazník přijde pozdě do zaměstnání, čímž přijde o část mzdy. Naproti tomu ke vzniku újmy je možné se domáhat přiměřeného zadostiučinění. Typickým příkladem zadostiučinění je omluva, nicméně lze požadovat i jiný způsob odčinění způsobené újmy, v určitých případech lze požadovat i zadostiučinění v penězích. Za určitých okolností by bylo taktéž možné uvažovat o tom, že se pracovník ostrahy, který zákazníkovi zamezí v odchodu, dopustí přestupku tak, že jinému ublíží na cti tím, že ho urazí nebo vydá v posměch. Takový případ není až tak obtížné si představit, když jednání některých zaměstnanců může být velmi ponižující a situace, kdy zákazník stojí před pokladnou, kde je držen a někdy nepěkně osočován, urážkou nezřídka být může.  Za takový přestupek hrozí pracovníkovi ostrahy pokuta až 5.000,- Kč. V určitých případech by jednání zaměstnance bezpečnostní agentury bylo možné vykládat jako „schválnost“ popř. jiné hrubé jednání, čímž by ovšem došlo ke spáchání závažnějšího přestupku, za který by mu hrozila pokuta až 20.000,- Kč. V extrémním případě by se pracovník ostrahy zamezením v odchodu mohl dopustit až trestného činu omezování osobní svobody, za který by pracovníkovi ochranky mohl hrozit trest odnětí svobody až dva roky. Daniel Macek, advokát www.maceklegal.cz
Zobrazit článek >
 
Novela zákoníku práce ukládá zaměstnavatelům nové povinnosti pro práci z domova
Vláda předložila sněmovně návrh zákona, kterým se mění zákoník práce. Ten již prošel prvním čtení a po projednání ve výborech se vrací na pořad jednání schůze poslanecké sněmovny, naplánované na 14. března. Změna se dotkne velmi populárního zaměstnávání zaměstnanců pracujících z domova. Tzv. home office je v současné podobě platného zákoníku práce upraven jen okrajově v § 317. Ten pouze řeší případy (např. rozvržení pracovní doby), ve kterých se zákoník práce na zaměstnance pracujícího z domova nevztahuje. Tato podoba ponechává zaměstnavateli i zaměstnanci možnost flexibilně nastavit jejich pracovněprávní vztah. Specifika tohoto vztahu zohledňuje tím, že je v zákoně výslovně nezmiňuje a ponechává jejich úpravu svobodné vůli smluvních stran. To se má však s novelou pracovního zákoníku změnit. Náklady na komunikaci Zaměstnavatel bude podle návrhu novely povinen hradit zaměstnanci náklady spojené s komunikací mezi zaměstnancem a zaměstnavatel, a další náklady, které vzniknou zaměstnanci během výkonu práce. V praxi to může například znamenat úhradu mobilních služeb a internetu, což samo o sobě nebude pro zaměstnavatele tak zničující. Problém mohou v praxi činit „další náklady“, jež zákonodárce, kromě toho, že souvisejí s výkonem práce, nijak dále nespecifikoval. Lze se tak domnívat, že zaměstnanci budou zpočátku zkoušet, co všechno si mohou nechat od zaměstnavatele proplatit, až do doby, než se v této věci objeví první judikatura. Pod těmito „dalšími náklad“ může každá smluvní strana spatřovat něco jiného a bude tak do jisté míry záležet na ochotě stran se rozumně dohodnout. Jedinou odchylkou, kterou návrh obsahuje, je možnost sjednání úhrady paušální částkou. Sociální izolace Zaměstnavatel dále bude povinen zajistit, aby zaměstnanci, který pracuje doma, nebyl odepřen kontakt s ostatními zaměstnanci. Nadto bude muset zaměstnavatel zajišťovat osobní kontakt zaměstnance s ostatními zaměstnanci v místě pracoviště a to vždy, kdykoliv o to zaměstnanec požádá. Důvodová zpráva k tomuto ustanovení uvádí, že v případě práce z domova může mít zaměstnanec pocit izolace a proto se ukládá zaměstnavateli, aby přijal opatření, která této izolaci zabrání. Jaká konkrétní opatření bude muset zaměstnavatel přijmout a jak velké finanční prostředky vynaložit bude do značné míry záviset na individuálních podmínkách předmětného pracovněprávního vztahu. Z návrhu nakonec nelze usuzovat, že by mohl přímo zničit práci z domova tak, jak se objevuje v mediálním prostoru. Bude nicméně znamenat zvýšení administrativní a finanční zátěže pro zaměstnavatele, jež jsou v posledních letech předmětem nadměrné právní regulace a nelze tudíž vyloučit, že někteří zaměstnavatelé práci z domova omezí. V konečném důsledku tak novela dopadne i na zaměstnance.   Autorem textu je Michael Kopecký, paralegal at macek | legal www.maceklegal.cz
Zobrazit článek >
 
Podíl ve společnosti ve vztahu k společnému jmění manželů ve světle novely občanského zákoníku
Nedávno přijatá novela tzv. nového občanského zákoníku, který je účinný teprve bezmála tři a čtvrt roku, s sebou mimo jiné přinesla také zpřesnění nahlížení na podíl v obchodní společnosti, akcie a členství v družstvu (pro zpřehlednění bude hovořeno pouze o podílu, ačkoli tím je myšlena i akcie, popř. členství v družstvu), které byly nabyty ze společných prostředků společného jmění manželů. Ustanovení § 142 odst. 3 tzv. starého občanského zákoníku (zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) uvádělo, že „Stane-li se jeden z manželů za trvání manželství společníkem obchodní společnosti nebo členem družstva, nezakládá nabytí podílu, včetně akcií, ani nabytí členských práv a povinností členů družstva, účast druhého manžela na této společnosti nebo družstvu, s výjimkou bytových družstev.“ Toto ustanovení následně Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 20. 7. 2004, sp. zn. 22 Cdo 700/2004, zpřesnil tak, že obchodní podíl lze rozdělit na složku majetkovou a složku korporátní, přičemž pouze se složkou korporátní byl spojen výkon práv společníka. Součástí společného jmění manželů se stávala jen složka majetková a nikoli složka korporátní a práva plynoucí z účasti na společnosti, tj. například právo hlasovat na valné hromadě, náležela pouze tomu z manželů, který byl skutečně společníkem. Výjimku tvořila bytová družstva, kde dle shora uvedeného ustanovení mohl i druhý manžel vykonávat práva člena družstva. Do této relativně ustálené a judikaturou vyjasněné situace však takříkajíc „hodil vidle“ nový občanský zákoník (zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), který s účinností od 1. 1. 2014 zrušil úpravu předcházející a nově tuto otázku upravil v § 709 odst. 3 následovně: „Součástí společného jmění je také podíl manžela v obchodní společnosti nebo družstvu, stal-li se manžel v době trvání manželství společníkem obchodní společnosti nebo členem družstva. To neplatí, pokud jeden z manželů nabyl podíl způsobem zakládajícím podle odstavce 1 jeho výlučné vlastnictví.“ Pročež se pochopitelně rozvířila debata o tom, jak toto ustanovení vykládat a zda je namístě kontinuálně považovat podíl v obchodní korporaci za jaksi dvousložkový institut, či kontinuitu přerušit a vykládat jej tak, že nabytí obchodního podílu, jedním z manželů zakládá druhému z manželů právo využívat práv společníka, resp. akcionáře či člena družstva, takové společnosti, resp. družstva. Novela nového občanského zákoníku účinná od 28. 2. 2017 činí v tomto ohledu jasno, když za konec současné dikce § 709 odst. 3 byla připojena věta: „Nabytí podílu nezakládá účast druhého manžela na této společnosti nebo družstvu, s výjimkou bytových družstev.“ Tím se v podstatě navrací stav, který zde existoval před 1. 1. 2014, tj. rozdělení podílu na složku majetkovou a složku korporátní. S touto veskrze pozitivní změnou je však nyní spojena otázka, jak nahlížet na podíly, které se staly součástí společného jmění manželů mezi 1. 1. 2014 a 28. 2. 2017, kdy nabyla účinnosti novela nového občanského zákoníku. Nadále bude zajímavé sledovat, jak se touto otázkou vypořádají soudy.   Autorem textu je Vít Hruška, advokátní koncipient www.maceklegal.cz
Zobrazit článek >
 
Práva cestujících v MHD
Téma kontrol v městské hromadné dopravě je nekonečný příběh, na který už bylo napsáno mnoho článků a vydáno několik soudních rozhodnutí. Veškerá pozornost je však upřena na práva revizora, nikoliv na práva cestujících, která jsou neméně významná pro pochopení právních vztahů vznikajících během kontroly.    Nejdříve si však připomeňme nejvýznamnější judikaturu ve vztazích v přepravní kontrole. Základním pramenem je rozhodnutí Nejvyššího soudu (1 As 34/2010 – 73), které definovalo povinnost cestujícího prokázat svou totožnost pověřené osobě. Pověřenou osobou může být právě i revizor, tedy osoba kontrolující jízdní doklady cestujících. Z ustanovení § 37 zákona o dráhách vyplývá, že pověřená osoba není oprávněna sama přes odpor cestujícího zjišťovat jeho totožnost. Revizor tedy má právo požadovat prokázání totožnosti a cestující povinnost ji prokázat. Revizor však nemá oprávnění prokázání totožnosti sám vynucovat. To znamená, že vás nemůže za tímto účelem zadržet, jinými slovy bránit vám v odchodu. Jediným, kdo je oprávněn vynucovat prokázání totožnosti je orgán Policie ČR. Kontrolovaná osoba je pak povinna dle zákona o drahách „na výzvu pověřené osoby ji následovat na vhodné pracoviště veřejné správy ke zjištění totožnosti, anebo na výzvu pověřené osoby setrvat na vhodném místě do příchodu osoby oprávněné zjistit totožnost cestujícího“. V případě, že tak cestující neučiní, může dojít k situaci, kdy bude revizor setrvání na místě od cestujícího vynucovat. Setrvání na místě však nemůže být podle rozhodnutí vynucováno nepřiměřeně situaci: „Revizor nesmí použít větší síly než je nezbytně nutné k dosažení cíle jeho zákroku, kterým je ochrana majetkových práv provozovatele. Tohoto cíle dosáhne znemožněním útěku cestujícího a zjištěním jeho totožnosti osobou k tomu oprávněnou. Nutná obrana neslouží a sloužit nemůže vymožení pohledávky provozovatele vůči černému pasažérovi.“ Revizor tak může kontrolovanou osobu zadržet pouze za účelem ochrany majetku svého zaměstnavatele a jen na nezbytně nutnou dobu proto, aby v co nejkratší době byla přivolána Policie ČR. Nelze se ztotožnit s představou, že dojde k zadržení v řádu hodin. Takové jednání už lze vnímat jako trestný čin omezování osobní svobody dle trestního zákona. Je vyloučeno použití násilí či jiného zákonem zakázaného chování vůči cestujícímu během zákroku, který revizor vede. Ten nemůže vést za účelem zjištění totožnosti nebo za účelem vymožení pokuty (takový zákrok je zcela nepřípustný). V takovém případě má cestující právo bránit se proti zákroku ohlášením přestupku proti občanskému soužití dle zákona o přestupcích, který bude ke dni 1. 7. 2017 nahrazen zákonem o odpovědnosti za přestupky (viz níže), případně trestním oznámením o trestném činu ublížení na zdraví. Z výše uvedeného vyplývá, že nejenom revizoři, ale i kontrolované osoby mají svá práva. Například je to právo na přiměřené zacházení, které nepřímo vyplývá z oprávnění revizora zadržet kontrolovanou osobu do příjezdu policie bez použití nepřiměřené síly. V praxi si lze představit situaci, kdy revizor kontrolované osobě láme ruce, pokládá ji na zem nebo ji udeří, jen aby ji zpacifikoval. Takové jednání je nepřípustné, pokud cestující nenapadl revizora jako první. V případě, že se revizor pouze brání útoku, posouvá se hranice přiměřenosti k zákonné definici nutné obrany dle Trestního zákona, kdy tato sebeobrana nesmí být zcela nepřiměřená. Jednoznačně důležitým pro pochopení kontextu je ustanovení § 63 zákona o policii České republiky, který opravňuje vyzvat Policii ČR k prokázání totožnosti cestujícího. Zákon o obecní policii pak v tomto směru hovoří obdobně. Policista je dle tohoto zákona oprávněn požadovat prokázání totožnosti na žádost jiné osoby, která má na prokázání totožnosti právní zájem. Na tomto základě může například i cestující žádat policii o prokázání totožnosti revizora. Cestující bude prokázání totožnosti revizora žádat pravděpodobně v případech, kdy má za to, že se revizor dopustil přestupku proti občanskému soužití (ublížení na cti, ublížení na zdraví z nedbalosti, vyhrožováním újmou na zdraví, drobným ublížením na zdraví, nepravdivým obviněním z přestupku, schválnostmi nebo jiným hrubým jednáním) nebo přímo trestného činu (omezování osobní svobody, ublížení na zdraví). První si většinou o prokázání totožnosti požádá revizor, načež policista provede ověření totožnosti kontrolované osoby a následně v souladu se zákonem o policii předá osobní údaje revizorovi. O prokázání totožnosti si Policii ČR však nemůže požádat kdokoliv a z jakýchkoliv důvodů. Může dojít k situaci, že si cestujícího revizor splete s někým jiným nebo provádí zákrok z jiného neoprávněného důvodu. Vše samozřejmě za předpokladu, že se celý incident odehrává na veřejném prostranství mimo dopravní prostředek. V tomto směru je zásadní i postavení zákona o ochraně osobních údajů. V praxi tak cestující může policistovi sdělit, že si nepřeje, aby předával jeho osobní údaje revizorovi. Vzhledem k tomu, že o ně revizor žádá z důvodu, že na tom má právní zájem, je třeba, aby takový právní zájem vůbec existoval. Proto by si měl následně dopravní podnik požádat příslušnou služebnu Policie ČR o vydání těchto údajů s doložením právního zájmu.   Autorem textu je Michael Kopecký, paralegal at macek | legal www.maceklegal.cz
Zobrazit článek >
 
NOVÉ OCHRANNÉ PRVKY NA REGISTRAČNÍCH ZNAČKÁCH
Dne 4. 2. 2017 nabyla účinnosti vyhláška č. 10/2017 Sb., která novelizovala vyhlášku č. 343/2014 Sb., o registraci vozidel, ve znění pozdějších předpisů. Novela zavedla požadavky na ochranné prvky, kterými jsou holografická autodestruktivní samolepka a obdélník s písmeny CZ ve struktuře reflexní fólie. Vyhláška stanovuje přesnou technickou specifikaci, vyobrazení ochranných prvků registrační značky a jejich umístění na registrační značce. Holografická autodestruktivní samolepka je na registrační značce umístěna na střed spodního prolisu kruhového tvaru. Velikost samolepky se liší podle velikosti registrační značky. Pro většinu registračních značek má samolepka průměr 32 mm. Samolepka má kovovou barvu s holografickými efekty, kde podle úhlu pohledu jsou viditelné opticky proměnlivé prvky, viz Obrázek č. 1 dle Přílohy č. 27 vyhlášky o registraci vozidel.             Obrázek č. 1 Dalším z ochranných prvků na registrační značce jsou malé obdélníky s písmeny CZ. Tento ochranný prvek je zakomponován ve struktuře reflexní fólie na tabulce registrační značky. Barva písmen CZ je shodná s barvou reflexní fólie, prostor v obdélníku kolem písmen CZ má pak jinou barvu.   Tento ochranný prvek je viditelný pouze pod úhlem 30 stupňů z pohledu dospělé osoby, která půjde v přímém směru k zadní části osobního automobilu. Tento ochranný prvek lze spatřit ve vzdálenosti 1,8 až 3,2 metru. Tento ochranný prvek není možné odstranit bez trvalého poškození reflexní fólie. Vyobrazení a velikost ochranného prvku znázorňuje Obrázek č. 2, umístění na registrační značce pak Obrázek č. 3.           Obrázek č. 2 Obrázek č. 3   Autorem textu je Kateřina Marešová, advokátní koncipientka www.maceklegal.cz  
Zobrazit článek >
 
DOČASNÁ VÝJIMKA Z POVINNOSTI EET PRO NEVIDOMÉ
Ve třetí a čtvrté fázi (1. března 2018 a 1. června 2018) zavedení elektronické evidence tržeb se může vyskytovat řada osob samostatně výdělečně činných, které jsou nevidomé, nebo slabozraké. Pro takové osoby bude problematické přizpůsobit se povinnosti vést EET. Zástupci zrakově postižených proto na tento problém již dlouhodobě upozorňují. Ministerstvo financí v návaznosti na to ve své tiskové zprávě oznámilo, že připraví dočasné zproštění nevidomých a slabozrakých z povinnosti elektronicky evidovat tržby. Podle ministerstva bude záležet na dostupnosti vhodných pokladních řešení, zda bude dočasné zproštění rozšířeno na trvalé vyjmutí této skupiny živnostníků. Podle Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých ČR (SONS) jsou mezi zrakově postiženými OSVČ například maséři, čalouníci, košíkáři, nebo učitelé hudby. “Dočasnost výjimky není podmíněna přesnou lhůtou a odvíjí se od přiměřeného uzpůsobení příslušných přístrojových a programových prostředků“, uvádí viceprezident SONS Rudolf Volejník. Předseda Národní rady osob se zdravotním postižením ČR Václav Krása upozornil, že pro velké množství zrakově postižených je používání moderních technologií problematickým a povinnost vést EET tak může způsobit nepřiměřenou překážku podnikání. „Pokud se žádné z řešení neukáže jako použitelné a dostupné, budeme požadovat trvalé vynětí nevidomých OSVČ z povinnosti vést EET“, uvedl Václav Krása. Autorem textu je Kateřina Marešová, advokátní koncipientka www.maceklegal.cz
Zobrazit článek >
 
Odpovědnost provozovatele parkoviště za škodu na zaparkovaných vozidlech
Již mnohokrát bylo probíráno v různých statích, že provozovatel činnosti, se kterou je zpravidla spojeno odkládání věcí (restaurace, fitness apod.), nese odpovědnost za poškození, ztrátu nebo zničení věcí, které si osoba na místě k tomu určeném odložila. Jak je to ale s vozidly zaparkovanými na placených parkovištích?   Jak shora uvedeno, dle § 2945 odst. 1 občanského zákoníku platí, že: „Je-li s provozováním nějaké činnosti zpravidla spojeno odkládání věcí a byla-li věc odložena na místě k tomu určeném nebo na místě, kam se takové věci obvykle ukládají, nahradí provozovatel poškození, ztrátu nebo zničení věci tomu, kdo ji odložil, popřípadě vlastníku věci.“ Dále toto ustanovení také říká, že: „Stejně nahradí škodu provozovatel hlídaných garáží nebo zařízení podobného druhu, jedná-li se o dopravní prostředky v nich umístěné a o jejich příslušenství.“ Uvedené znění snadno svádí k dojmu, že povinnost k náhradě škody má provozovatel jakéhokoli parkoviště, avšak opak je pravdou. Důležitým slovem je totiž „hlídaných“ garáží nebo zařízení podobného druhu, neboť pouze provozovatelé hlídaných garáží a parkovišť, tj. ti, kteří garantují jejich střežení, mají povinnost k náhradě škody na zaparkovaných automobilech. Není rozhodující, jakým způsobem jsou tato parkoviště hlídána, či zda vůbec hlídána skutečně jsou, zásadní je skutečnost, zda takovou službu provozovatel parkoviště nabízí a osoba parkující své vozidlo takové služby využije, přičemž k přijetí takové nabídky v drtivé většině případů bude postačovat fakt, že na takovém parkovišti dotyčná osoba zaparkuje. V případě, že však takovou službu provozovatel negarantuje, nejde o hlídané parkoviště a platba za parkovné přestavuje pouze plnění ze smlouvy o krátkodobém pronájmu parkovacího místa.   Zda se jedná či nejedná o hlídané parkoviště, bude záležet na tom, jestli může osoba mající rozum průměrného člověka s přihlédnutím ke všem okolnostem usuzovat, že taková služba je parkovištěm nabízena. Nejvyšší soud ČR při tom ve svém rozhodnutí ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 5758/2015, konstatoval, že parkoviště označené značkou P+R, které je celé ohraničeno plotem, přičemž vjezd a odjezd je zajištěn závorovým systémem a nachází se zde mobilní buňka, není hlídaným parkovištěm ve smyslu § 2945 občanského zákoníku, neboť oplocení spolu se systémem automatických závor napojených na výběrný systém má sice určité ochranné prvky, slouží především tomu, aby zabránilo odjezdu bez zaplacení parkovného, případně libovolnému vstupu osob na parkovací plochu, nikoliv již tomu, aby zabránilo odcizení vozidla. Na druhou stranu však nutno poznamenat, že je třeba okolnosti posuzovat případ od případu a pakliže jsou dány důvody, na základě nichž se i průměrná osoba může domnívat, že se jedná o hlídané parkoviště, tj. zejména v případě, kdy provozovatel proklamuje, že jde o hlídané parkoviště, pak je provozovatel parkoviště za škodu na vozidlech odpovědný a této odpovědnosti se jednostranným prohlášením, že za škodu neodpovídá, nemůže zprostit.   Pokud se zaparkované vozidlo přeci jen nacházelo na hlídaném parkovišti a bylo poškozeno, odcizeno či zničeno, je třeba uplatnit náhradu škody do patnácti dnů ode dne, kdy se poškozený musel o škodě dozvědět.   Shrnuto tedy výše uvedené znamená, že provozovatel parkoviště se sice nemůže zprostit povinnosti nahradit škodu v případě, kdy nabízí službu hlídaného parkoviště, nicméně do nabízení služby hlídání parkoviště jej nikdo nutit nemůže a pokud parkoviště neprovozuje jako hlídané, a je to zřejmé i ze všech okolností, pak za škodu neodpovídá.   Autorem textu je Vít Hruška, advokátní koncipient www.maceklegal.cz
Zobrazit článek >
 
KUŘÁKY VYŽENOU PŘED HOSPODY. JAK SE BRÁNIT PROTI HLUKU?
31. května 2017 nabude účinnosti zákon č. 65/2017 Sb., o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek, neboli „protikuřácký zákon“, který zavede úplný zákaz kouření v restauracích, barech a hospodách. Kuřáci tak budou více využívat letních zahrádek nebo budou nuceni postávat venku před hospodami. Hluk a nepořádek v ulicích je jedním z nezamýšlených důsledků zákazu kouření v restauracích. Toho se obávají obyvatelé okolních domů. Očekává se zvýšení hluku na ulicích a také znečištění ulic v podobě nedopalků. Bohužel možnosti obcí, jak regulovat shromažďování kouřících lidí na veřejném prostranství, jsou malé. Problematické může být především dodržování nočního klidu na ulicích. Je nutné podotknout, že za rušení nočního klidu na ulici, která je veřejný prostranstvím, neodpovídá majitel restaurace, nýbrž samotní hosté. Doba nočního klidu je definována zákonem č. 200/1990 Sb., o přestupcích, jako doba od 22. do 6. hodiny. Každý je povinen v této době nenarušovat veřejný pořádek a občanské soužití v podobě například hlasitých hlasových projevů nebo způsobováním hluku jinou činností. Rušení nočního klidu je tedy považováno za přestupek. Osoba, která je rušena v nočním klidu, se může bránit například tím, že zavolá obecní policii nebo Policii ČR, která má povinnost dostavit se na místo rušení nočního klidu. Policie může uložit pachateli pokutu na místě až do výše 5.000 Kč, anebo předat věc obecnímu úřadu, který může v přestupkovém řízení uložit pokutu až do výše 10.000 Kč a v případě opakovaného spáchání přestupku až do výše 15.000 Kč. Strážník obecní policie má také podle zákona č. 553/1991 Sb., zákona o obecní policii, možnost předvést pachatele na policejní služebnu, pokud i přes opakovanou výzvu pokračuje v jednání narušující noční klid. Maximální limity hluku pak stanovuje nařízení vlády č. 272/2011 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací. Měření hluku provádí krajská hygienická stanice. Té je možné měření hluku navrhnout, žadatel pak obdrží protokol o měření a hodnocení. Pokud došlo k překročení stanovených limitů, je krajská hygienická stanice oprávněna uložit sankce podle zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví. Limity hluku jsou stanovené na 40 dB pro denní hluk od 6:00 do 22:00 hodin, na 30 dB pro noční hluk od 22:00 do 6:00. Hluk pocházející ze zpěvu, hudby a řeči má limit 35 dB ve dne a 25 dB v noci. Pro venkovní hluk je pak stanoven limit do 50 dB ve dne a 40 dB v noci. Krajním řešením při obraně proti nadměrnému hluku je také podání žaloby k civilnímu soudu, a to především až v případech, kdy v pomoci proti nadměrnému hluku a rušení nočního klidu selžou orgány veřejné správy.   Autorem textu je Kateřina Marešová, advokátní koncipientka www.maceklegal.cz
Zobrazit článek >
 
NOVELA VYHLÁŠKY O REGISTRACI VOZIDEL
Dne 1. 6. 2017 nabyla účinnosti vyhláška Ministerstva dopravy č. 158/2017 Sb., kterou se mění vyhláška č. 343/2014 Sb., o registraci vozidel, ve znění pozdějších předpisů. Jedná se o již třetí novelizaci vyhlášky o registraci vozidel v roce 2017. Vyhláška reaguje na novelizaci zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích č. 63/2017 Sb. a nově stanoví: vzor žádosti o vyřazení silničního vozidla z provozu, ukončení vyřazení silničního vozidla z provozu a zápis zániku silničního vozidla, ustanovení o údajích o technických prohlídkách a technické způsobilosti silničního vozidla, vzor osvědčení o přidělení zvláštní registrační značky s omezenou platností pro vývoz do jiného státu (viz obrázek níže), a aktualizovanou podobu žádosti o poskytnutí údajů z registru silničních vozidel, žádosti o zápis silničního vozidla do registru silničních vozidel, žádosti o zápis změny vlastníka nebo provozovatele silničního vozidla, žádosti o vydání nového technického průkazu silničního vozidla a nového osvědčení o registraci silničního vozidla, žádosti o vydání tabulky s registrační značkou, oznámení o ztrátě, zničení nebo odcizení tabulky s registrační značkou, a žádosti o vydání tabulky s registrační značkou na vývoz. Tiskopisy žádostí vyrobené přede dnem 1. 6. 2017 však lze používat až do vyčerpání jejich zásob. Lícová a rubová strana osvědčení o přidělení zvláštní registrační značky s omezenou platností pro vývoz do jiného státu:   Autorem textu je Kateřina Marešová, advokátní koncipientka www.maceklegal.cz  
Zobrazit článek >
 
Nové povinnosti v oblasti ochrany osobních údajů - GDPR
Úvodem Po mnoho let trvajících jednáních přijal Evropský parlament a Rada Evropské unie nařízení č. 2016/679 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů (obecné nařízení o ochraně osobních údajů) (dále „Nařízení“), které vešlo v platnost dne 24. 5. 2016, přičemž osoby, na něž dopadá povinnost řídit se tímto ustanovením, se musí nově zavedeným pravidlům přizpůsobit nejdéle do 25. 5. 2018 kdy se Nařízení stane účinným v celé Evropské unii. Ačkoli se může zdát, že na zavedení změn je nepřeberné množství času, opak je pravdou a podnikatelé by se na účinnost tohoto Nařízení měli začít připravovat co nejdříve. Při nedodržení povinností, které nařízení o ochraně osobních údajů zavádí, hrozí pokuta až do výše 20 mil. EUR nebo až 4 % celkového ročního světového obratu.   Současný stav Na evropské úrovni je ochrana osobních údajů upravena směrnicí č. 95/46/ES o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů, nicméně úprava na úrovni národní je značně nesourodá. V současné době je oblast ochrany osobních údajů v ČR upravena zejména zákonem č. 101/2001 Sb., o ochraně osobních údajů (dále „zákon o ochraně osobních údajů“), který vymezuje a popisuje základní pojmy, působnost zákona, práva a povinnosti při zpracování osobních údajů, povinnost likvidace osobníc údajů, ochranu práv subjektů údajů a předávání osobních údajů do dalších států. Dále byl tímto zákonem zřízen Úřad pro ochranu osobních údajů mající pravomoci správního orgánu. Povinnosti při zabezpečení osobních údajů při jejich zpracovávání jsou vyjmenovány v § 13 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů, přičemž tyto jsou popsány pouze velmi obecně. Správce a zpracovatel jsou povinni přijmout taková opatření, aby nemohlo dojít k neoprávněnému nebo nahodilému přístupu k osobním údajům, k jejich změně, zničení či ztrátě, neoprávněným přenosům, k jejich jinému neoprávněnému zpracování, jakož i k jinému zneužití osobních údajů. Opatření přijatá pro ochranu a zabezpečení osobních údajů jsou tedy odlišná u každého správce, a to v závislosti na několika faktorech, zejména na charakteru zpracování osobních údajů, rozsahu jejich zpracování atd. Rozsah opatření v návaznosti na všechna možná rizika je však správce povinen posuzovat sám, přičemž § 13 odst. 3 zákona o ochraně osobních údajů poskytuje základní, nikoli však konečný, výčet oblastí, na něž by se měl správce zaměřit, tj. a) plnění pokynů pro zpracování osobních údajů osobami, které mají bezprostřední přístup k osobním údajům, b) zabránění neoprávněným osobám přistupovat k osobním údajům a k prostředkům pro jejich zpracování, c) zabránění neoprávněnému čtení, vytváření, kopírování, přenosu, úpravě či vymazání záznamů obsahujících osobní údaje a d) opatření, která umožní určit a ověřit, komu byly osobní údaje předány. Účinností nařízení se rozsah povinností poněkud pozmění.   Nové povinnosti a okruh dotčených subjektů Jak výše uvedeno, úprava ochrany osobních údajů je v současné době poměrně různorodá, avšak s účinností Nařízení, které je přímo aplikovatelné, dojde ke sjednocení právní regulace ochrany osobních údajů ve všech členských státech EU. Nařízení na evropské úrovni zavádí některé povinnosti, kterou jsou v našem právním prostředí, díky zákonu o ochraně osobních údajů, již známé. Kupříkladu možnost zpracovávání údajů pouze na základě souhlasu subjektu údajů či na základě jiného legitimního důvodu, např. pokud je zpracování údajů nutné pro splnění závazků ze smlouvy apod. je povinností, kterou Nařízení zavádí, nicméně v našem právním řádu je tato povinnost zakotvena již v současné době. Dle Nařízení též zůstává povinnost předem informovat subjekt údajů o zpracování údajů a o jeho právech. Stejně jako dnes, je třeba, aby souhlas udělovaný ke zpracování osobních údajů, byl učiněn svobodně, určitě, vážně, informovaně a jednoznačně. Podle Nařízení je však třeba, aby žádost o vyjádření souhlasu se zpracováním osobních údajů byla formulována srozumitelně a za použití jasných a jednoduchých jazykových prostředků, navíc pokud budou osobní údaje zpracovávány pro marketingové účely, musí mít subjekt údajů kdykoli možnost bezplatně vznést námitku proti zpracování, a to v rozsahu, v němž zpracování souvisí s daným marketingem. V souhlasu se zpracováním údajů musí být subjekt údajů na toto své právo výslovně a zřetelně upozorněn. V případě, že se osobní údaje zpracovávají automatizovaně, měly by mít subjekty údajů právo získat osobní údaje, které se jich týkají a jež poskytli správci, a to ve strukturovaném, běžně používaném, strojově čitelném a interoperabilním formátu, aby je mohli předat jinému správci. Vzhledem k povaze tohoto práva, by však nemělo být uplatňováno vůči správcům, kteří zpracovávají osobní údaje v rámci výkonu veřejné moci.   Změny dozná též úprava smlouvy o zpracování osobních údajů, kterou je povinen uzavřít správce údajů se zpracovatelem, jemuž údaje předal ke zpracování. Změní se kromě jejích povinných náležitostí i forma této smlouvy, na rozdíl od zákona o ochraně osobních údajů totiž Nařízení nepředepisuje písemnou formu této smlouvy a v tomto směru naopak úpravu zmírňuje, když umožňuje její uzavření i v elektronické podobě bez zaručeného elektronického podpisu. S účinností nařízení taktéž odpadne povinnost registrace u příslušného dozorového orgánu, avšak místo ní budou správci, či případní zástupci, povinni vést záznamy o veškerých činnostech zpracování údajů, za které nesou odpovědnost. Správci budou též povinni ohlásit Úřadu pro ochranu osobních údajů porušení zabezpečení údajů, a to do 72 hodin od okamžiku, kdy se o takové skutečnosti dozvědí, ačkoli z této povinnosti existuje výjimka, konkrétně případ, kdy by incident neznamenal riziko pro práva a svobody subjektů údajů. V neposlední řadě dojde též k rozšíření definice osobních a citlivých údajů, za citlivá se nyní budou považovat i genetická a biometrická data. Za osobní údaje budou v případě, že na základě nich bude možné identifikovat konkrétní osobu, považovány taktéž některé síťové identifikátory, např. IP adresa nebo cookies.   Poměrně silným právem subjektů údajů, které bude výslovně zakotveno v Nařízení, bude právo být zapomenut, na jehož základě se může subjekt údajů domáhat po správci, aby bez zbytečného odkladu vymazal osobní údaje, které se jej týkají. Pro transfer osobních údajů v rámci Evropské unie zůstávají pravidla víceméně stejná. Mimo státy Evropské unie lze údaje předávat, pouze pokud Evropská komise rozhodla, že určená země splňuje danou úroveň ochrany osobních údajů, přičemž již od rozsudku Soudního dvora EU ve věci C-362/14 Maximillian Schrems v. Data Protection Commissioner ze 6. října 2015, nelze údaje bez dalšího předávat do USA.   Pověřenec pro ochranu osobních údajů Institut, který zavádí Nařízení v kontextu ostatních států Evropské unie ničím zásadně přelomovým, některé státy totiž povinnost jmenovat osobu, jejímž úkolem je dohlížet na ochranu osobních údajů mají ve svých právních řádech zakotvenu již nyní, jako např. Německo. Povinnost jmenovat správce se podle Článku 37 odst. 1. Nařízení bude na subjekty vztahovat, jestliže a) zpracování provádí orgán veřejné moci či veřejný subjekt, s výjimkou soudů jednajících v rámci svých soudních pravomocí; b) hlavní činnosti správce nebo zpracovatele spočívají v operacích zpracování, které kvůli své povaze, svému rozsahu nebo svým účelům vyžadují rozsáhlé pravidelné a systematické monitorování subjektů údajů; nebo c) hlavní činnosti správce nebo zpracovatele spočívají v rozsáhlém zpracování zvláštních kategorií údajů uvedených v článku 9 a osobních údajů týkajících se rozsudků v trestních věcech a trestných činů uvedených v článku 10. Článek 37 odst. 4. Nařízení pak ještě rozšiřuje povinné subjekty o další, jejichž povinnost plyne z práva Evropské unie či z práva členského státu. Bez jakýchkoli pochybností lze shrnout, že povinnými subjekty budou orgány veřejné moci či veřejný subjekt, které, resp. který, provádí zpracování osobních údajů. V případě Článku 37 odst. 1 písm. b. a c. však již tak jasná situace není, když zákonodárce užil poněkud vágních pojmů, jako „hlavní činnost“ a „rozsáhlé zpracování“.   Z výkladových stanovisek Pracovní skupiny pro ochranu fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů (dále „pracovní skupina“), z nichž jedno podrobněji pojednává taktéž o institutu pověřence pro ochranu osobních údajů, a to konkrétně tzv. „Pokyny k pověřenci pro ochranu osobních údajů“, je patrno, že za „hlavní činnosti“ správce či zpracovatele by měly být považovány činnosti související se základními a provozními činnostmi – tedy předmětem podnikání. Jestliže je tedy zpracování osobních údajů prováděno v rámci pomocné činnosti pro dosahování hlavních cílů, resp. při naplňování hlavního předmětu činnosti (např. evidence kontaktních údajů zaměstnanců za účelem možnosti vyplácet jim mzdy). Naopak tuto povinnost budou mít společnosti, u nichž je zpracování údajů neoddělitelně spjato s jejich činností a mělo by být proto považováno za hlavní činnost (např. zpracovávání zdravotních údajů pacientů posuzuje pracovní skupina pro ochranu osobních údajů jako hlavní činnost nemocnice).   Pojem „rozsáhlý“ pracovní skupina doporučuje zejména zvažovat, jaké množství údajů zpracovává, jaká je doba trvání zpracovávání osobních údajů, případně též velikost území, z něhož pochází osobní údaje. Jedním z příkladů rozsáhlého zpracování může být podle pracovní skupiny zaměřování reklamy na základě chování při používání vyhledávacích nástrojů.   „Pravidelné a systematické monitorování“ dle pracovní skupiny zahrnuje všechny formy sledování a profilování na internetu, včetně využití pro účely behaviorální reklamy. Tento pojen se nevztahuje pouze na monitorování v online prostředí, nýbrž i další monitorování subjektů údajů, monitorování online by mělo být bráno jen jako jeden z příkladů monitorování subjektů údajů. Za „pravidelné“se má dle skupiny takové zpracování, které je a) průběžné nebo v pravidelných intervalech a po určitou dobu se opakující, popř. b) stále se opakující nebo opakované ve stanoveném čase, či c) neustále nebo pravidelně se vyskytující.   Slovo „systematický“ vykládá pracovní skupina jednou nebo kombinací následujících charakteristik: a) vyskytující se podle určitého systému, b) přednastavený, organizovaný nebo metodický, c) uskutečňující se jako součást obecného plánu pro sběr dat, d) vykonávaný jako součást strategie. Příkladem činností, které mohou být hodnoceny jako pravidelné a systematické monitorování subjektů údajů mohou být například provozování telekomunikační sítě, cílení internetové reklamy pomocí emailu, marketing řízený daty, sledování polohy např. u mobilních aplikací, věrnostní programy, sledování zdravého životního stylu, tělesné kondice a zdravotních dat pomocí na těle nositelných zařízení, kamerové systémy, chytrá auta, inteligentní domy atd. Jak je vidno, škála charakteristik, při jejichž splnění vzniká povinnost jmenovat správce osobních údajů je poměrně široká a povinnost jmenovat správce se proto dotkne značného množství subjektů. V souladu s doporučením pracovní skupiny je žádoucí, aby každý zpracovatel, který pověřence nejmenuje, měl připraveno jakési stanovisko, popř. odůvodnění, na základě něhož/nichž se domnívá, že nenaplňuje podmínky Nařízení pro jmenování pověřence.   Hrozící sankce Jak již zmíněno v úvodu tohoto článku, na realizaci změn a zapracování příslušných systémových úprav není až tak moc času, jak by se mohlo zdát. Z porušení povinností mohou osobám zpracovávajícím osobní údaje vyplynout nemalé problémy, když příslušný orgán dozoru bude mít oprávnění udělit pokutu až do výše 10 milionů eur nebo až 2 % celkového ročního světového obratu (např. při nejmenování pověřence pro ochranu osobních údajů) popř. dokonce až do výše 20 mil. eur či 4 % celkového ročního světového obratu při závažnějším porušení povinností.   Závěr Značně vysokým sankcím lze předejít důslednou aktualizací existující smluvní dokumentace (smlouvy se zákazníky, smlouvy o zpracování osobních údajů, interní předpisy apod.) a taktéž řádným evidováním informací o všech zpracovávaných údajích.     Mgr. Vít Hruška advokátní koncipient | macek | legal Haštalská 1072/6, Praha 1 –Staré Město, 110 00 www.maceklegal.cz | T: 604 873 614 | E: hruska@maceklegal.cz
Zobrazit článek >
 
Česká republika má zaplatit majitelům bytů miliony
Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku (dále „ESLP“) odmítl odvolání České republiky ve věci ČAPSKÝ a JESCHKEOVÁ proti ČESKÉ REPUBLICE a potvrdil tak své dřívější rozhodnutí z 9. února 2017, které tímto nabylo právní moci dne 3. července 2017. Rozsudkem bylo výše uvedeným majitelům bytů (dále „majitelé“) přiznáno spravedlivé zadostiučinění za období tzv. právního vakua, ve kterém nemohli dotčení majitelé ze svých bytů vybírat dostatečně vysoké nájemné. ESLP se ve svém rozhodnutí mimo jiné opíral o rozhodnutí Ústavního soudu, který prohlásil český systém regulace nájemného za protiústavní a tento stav, trvající od 1. ledna 2002 do 31. prosince 2006 označil za „právní vakuum“. Jinými slovy opatření k regulaci nájemného postrádala v tomto období právní základ. Spor se nevedl tolik o samotném právu na náhradu škody jako o metodice jejího výpočtu. Dotčení majitelé požadovali, aby jim byla přiznána náhrada škody ve výši rozdílu mezi regulovaným nájemným a „obvyklým“ nájemným v dané lokalitě, případně snížená o určitý koeficient. Vláda oproti tomu navrhovala, aby bylo místo částky odpovídající obvyklému nájemnému v dané lokalitě použito zákonné referenční kritérium, účinné od 1. ledna 2007, jako kdyby bylo účinné ode dne 1. ledna 2002. ESLP české vládě nevyhověl a jako kritérium výpočtu náhrady za omezení práva užívat svůj majetek stanovil rozdíl mezi nájemným v podmínkách volného trhu a nájemným, na nějž měli stěžovatelé právo podle vnitrostátní právní úpravy prohlášené Soudem za nezákonnou, tedy právní úpravy účinné za období právního vakua. Při určení výše regulovaného nájemného se tudíž nevycházelo z částky odpovídající reálnému nájemnému, ale z nejvyšší možné částky, na níž měli dotčení majitelé nárok. Na druhé straně, odhad hypotetického tržního nájemného byl doložen nájemní smlouvou na shodný byt nacházející se v téže budově o jedno podlaží níže. ESLP rozhodl o náhradě majetkové škody ve výši 1 342 944 Kč v případě pana Čapského za období od 1. ledna 2002 do 31. prosince 2004 a ve výši 902 737 Kč (736 660 Kč poměrně podle spoluvlastnického podílu) v případě paní Jeschkeové za období od 1. července 2002 do 31. srpna 2005. Oběma dotčeným majitelům byla dále přiznána náhrada nemajetkové újmy ve výši 3 000 eur každému, náhrada nákladů řízení a úroky z prodlení. ESLP spatřuje podstatu nemajetkové újmy ve formě dlouhodobého pocitu zklamání, zmaru a dokonce obav z rizika zhoršení stavu jejich nemovitostí. Jste-li ve stejné či podobné pozici pana Čapského či paní Jeschkeové a rádi byste diskutovali možnost nárokovat majetkovou škodu po České republice, neváhejte se na nás obrátit.   Michael Kopecký Paralegal at macek I legal
Zobrazit článek >
 
Ohrožuje vám soused čistotu vody ve studni?
Pokud už se vám někdy stalo, že váš soused ohrožoval čistotu vaši vody ve studni, pak v následujících řádcích se dozvíte, jak se mu bránit. Vlastnictví je samozřejmě chráněno a obecně si každý může určit, jak bude nakládat se svým pozemkem. Na zákonné úrovni definici vlastnictví přináší ustanovení § 1011 zákona číslo 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“). Vlastník má široké spektrum možností disponovat se svojí věcí.  Vlastník může předmět vlastnictví zejména užívat, požívat jeho plody a užitky, zcizit a to úplatně či bezúplatně, může předmět svého vlastnictví také zničit či poškodit.   V sousedských vztazích však zákon vymezuje určité situace, kdy je vlastník povinen zajistit, aby z jeho pozemku neunikaly škodlivé účinky na sousední pozemek, jedná se o tzv. imise. Imise jsou nebezpečné právě proto, že můžou ohrozit kvalitu života na vašem pozemku, to se může týkat mimo jiné i čistoty vody ve studni. Imisemi jsou zejména odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy, ale i jiné obdobné vlivy. Pokud podobná situace nastane, je potřeba rozlišit, zda jde o imisi přímou nebo nepřímou. Přímé imise jsou takové, které vnikají přímo na sousední pozemek, lze si pod nimi představit například svádění vody na cizí pozemek či úmyslné vhánění zvířat k sousedovi. Naopak pokud by imise byla až sekundární důsledek činnosti na pozemku, jedná se o nepřímou imisi. Takovou je například případ, kdy se zvířata z vedlejšího pozemku dostanou k vám a to bez úmyslu jejich vlastníka, aby se tak stalo. Z právního hlediska je toto dělení klíčové, jelikož přímé imise jsou bez dalšího zakázány a můžeme se právně domáhat, aby jich bylo sousedem zanecháno. Na druhu stranu imise nepřímé jsou zakázány tehdy, pokud přesahují míru obvyklou pro místní poměry. Míru obvyklou pro místní poměry musíme posuzovat individuálně, je jasné, že na venkově bude do jisté míry tolerovatelné, pokud se například hospodářská zvířata dostanou na pozemek souseda, naopak stejná situace ve městě by mohla být považována za neobvyklou velice záhy. Kromě výše uvedeného poskytuje v některých případech obranu proti zásahům do vlastnického práva také veřejné právo. Jedná se například o ochranu vod na pozemku- typicky studen. Proti zásahům do čistoty vody je možné se bránit podle zákona č. 254/2001 Sb., o vodách (dále jen „vodní zákon“). Podle ustanovení § 39 odst. 1 vodního zákona musí každý, kdo zachází se závadnými látkami, učinit přiměřená opatření, aby nevnikly do povrchových nebo podzemních vod a neohrozily jejich prostředí. Na základě ustanovení § 42 vodního zákona je pak možné podat podnět vodoprávnímu úřadu, kterým je obec s rozšířenou působností a Česká inspekce životního prostředí. Tyto úřady se pak celou věcí budou zabývat z moci úřední. Závěrem lze tedy shrnout, že pokud se stane, že Váš soused ohrožuje kvalitu vody na vašem pozemku, můžete se proti němu bránit dvěma cestami. Za prvé lze proti němu vznést občanskoprávní žalobu podle § 1042 občanského zákoníku, kterou se můžete domáhat, aby zamezil vnikání imisí na váš pozemek. Druhou cestou je pak veřejnoprávní, kdy můžete podat podnět k příslušnému úřadu.   Autorem textu je Adam Trojan paralegal at macek I legal www.maceklegal.cz
Zobrazit článek >
 
E-shopy opět budou muset měnit obchodní podmínky
Nově přijaté nařízení EU, které se dotýká v podstatě téměř všech podnikatelů, se pochopitelně výrazně dotkne i fungování majitelů a provozovatelů eshopů. Na začátek zmiňme trochu teorie. Zaprvé je třeba říci, že nařízením je míněno nařízení č. 2016/679 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů, zkráceně obecné nařízení o ochraně osobních údajů, nebo též často používané GDPR (general data protection regulation) (dále „nařízení“). Zadruhé je důležité datum, kdy toto nařízení nabude účinnosti – tj. 25. 5. 2018. Na začlenění požadavků nařízení však není až tolik času, jak se může zdát. Nařízení obsahuje poměrně velké množství povinností, které musí správce či zpracovatel plnit. Mnoho z nich již známe ze současné „stojedničky“, tedy zákona o ochraně osobních údajů, ale, buďme upřímní, doposud tyto povinnosti nikdo nebral příliš vážně. Největším strašákem je proto výše pokuty, která se skokově zvýší. Za nejzávažnější prohřešky bude Úřad pro ochranu osobních údajů (dle „ÚOOÚ“) totiž bude moci udělit pokutu až 20 milionů euro, případně 4 % světového ročního světového obratu. Za méně závažné prohřešky je možno uložit polovinu, tedy 10 milionů euro, případně 2 % celkového ročního světového obratu.   Z hlediska e-shopů je jednou z nejdůležitějších změn způsob získávání a znění souhlasů se zpracováním osobních údajů. Souhlasy, které jsou v dnešní době získávány, budou po 25. 5. 2018 v drtivé většině neplatné. Osobní údaje získané na základě neplatných souhlasů bude provozovatel e-shopu povinen odstranit. Jestliže tedy provozovatel neuvede znění souhlasů se zpracováním osobních údajů do souladu s nařízením, vystavuje se riziku pokuty od ÚOOÚ. Jak tedy souhlas se zpracováním osobních údajů bude vypadat? Často je ve všeobecných obchodních podmínkách e-shopů  možno vidět, že jejich součástí je i souhlas se zpracováním osobních údajů. Takový stav je již v dnešní době přinejmenším poněkud značně diskutabilní, od května příštího roku však bude zcela určitě protiprávní. Provozovatel bude povinen vytvořit samostatný dokument, ve kterém bude řešena otázka ochrany osobních údajů. Dále bude nutné přesně vyspecifikovat, k jakému zpracování je souhlas udělován a pro každý takto popsaný účel zpracování bude nutné souhlas udělit samostatně. Jak jsem již výše uvedl, veškeré souhlasy, které byly uděleny v rozporu se shora popsaným, budou neplatné. Z toho důvodu bude nutné veškeré souhlasy získat znovu. Každý provozovatel si zajisté umí velmi dobře představit, jak náročné bude znovuzískání souhlasů. S přípravou je tedy záhodno začít co nejdříve, aby se podařilo získat co největší množství souhlasů, které budou v souladu s novou právní úpravou. Protože znění a způsob získávání souhlasů bude velice snadné kontrolovat přes internet, dá se očekávat, že se dříve či později kontrole bude muset podrobit každý. Určitě nespoléhejte na to, že nemáte žádný velký obrat a nikdo si Vás nevšimne. Další povinností, kterou nařízení přináší a kterou bude možné kontrolovat na dálku, bude dokumentace procesů týkajících se zpracování osobních údajů. Podnikatelé (resp. všichni správci a zpracovatelé osobních údajů), tedy i provozovatelé e-shopů, budou muset podrobně popsat procesy a způsoby nakládání s osobními údaji a sepsat je do dokumentu, který na vyzvání předloží kontrole z ÚOOÚ. Splněním popsaných povinností rozhodně povinnosti e-shopu nekončí, nicméně tyto dvě představují naprosto nezbytné minimum, které by každý e-shop měl podstoupit a v tomto směru obchodní podmínky aktualizovat a dále vytvořit dokument popisující nakládání s osobními údaji. Aktualizace obchodních podmínek z pohledu ochrany osobních údajů je dobré navíc rozšířit taktéž o aktualizaci z pohledu ostatních právních předpisů, v nichž se dnes už skutečně není lehké orientovat. Dobře sepsanými obchodními podmínkami se provozovatel e-shopu vyhne pokutám nejen ze strany ÚOOÚ, ale i ze strany ČOI. Dávejte tedy dobrý pozor na to, komu svěřujete vytváření svých obchodních podmínek, abyste si spíše nepřidělali potíže, než si ulehčili. S revizí stávajících případně přípravou úplně nových obchodních podmínek jsme připraveni Vám kdykoli pomoci.   Vít Hruška advokátní koncipient at macek I legal www.maceklegal.cz
Zobrazit článek >
 
Právní úprava kamerových systémů podle GDPR
To, že bylo přijato nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679, tzv. obecné nařízení o ochraně osobních údajů, zkráceně též nazýváno GDPR podle anglické zkratky general data protection regulation, je již mezi podnikateli poměrně známou skutečností. Stále však mnoho z nich tápe v některých otázkách a kamerové systémy jsou zajisté jednou z nich.   Dobrou zprávou v tomto ohledu je fakt, že podnikatelé, kteří zcela naplňují podmínky současné „stojedničky“ (zák. č 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů), z hlediska fungování kamerových systémů naplní též velkou část povinností uvedených v GDPR.   Nikoli překvapivým faktem dále je, že ani po 25. 5. 2018, kdy GDPR nabude účinnosti, nebude vždy nutné vyžadovat po monitorovaných subjektech jejich souhlas s tím, aby mohly být natáčeny. Oproti současnosti však doznají změn podmínky nutné k tomu, aby správce mohl bez uděleného souhlasu monitorovat osoby a kamerové záznamy uchovávat. Zřejmě nečastějším případem, kdy bude možné uchovávat kamerové záznamy bez souhlasu subjektů údajů, bude situace, kdy zpracování osobních údajů bude nezbytné pro účely oprávněných zájmů správce či třetí strany, např. z důvodu prevence krádeží. Je však třeba mít na paměti, že monitorování není možné provádět v takové míře, aby zasahovalo do základních práv a svobod lidí, zejména tedy práva na soukromí. Taktéž je třeba upozornit na skutečnost, že monitorování je nutno provádět v míře přiměřené účelu, pro který je prováděno.   Podobně jako dnes, i po 25. 5. 2018 bude nutné, aby správce přehledným a transparentním způsobem informoval o tom, že je prostor monitorován kamerami. Dle GDPR bude nutné, aby subjekty údajů, podobně jako již nyní, byly informovány nejen o tom, že je prostor monitorován kamerami, ale také informovat o tom, kdo a jakým způsobem kamerové záznamy zpracovává. V praxi tedy bude nutné informovat o totožnosti a kontaktních údajích na správce či jeho případného zástupce, o účelu zpracování, právním základu pro zpracování, a pro případ, že dochází ke zpracování na základě oprávněného zájmu správce, je třeba též uvést jaké oprávněné zájmy správce či třetí strany opravňují správce ke zpracování osobních údajů tímto způsobem. Správce je dále povinen informovat o případných příjemcích či kategoriích příjemců osobních údajů. Informační povinnost správce uvedením těchto skutečností nekončí. Jestliže je to nutné pro zajištění spravedlivého a transparentního zpracování, je správce povinen dále informovat subjekt údajů např. o době, po kterou budou osobní údaje uloženy nebo o existenci práva podat stížnost u dozorového úřadu.   Novotou, která se do našeho právního řádu dostane spolu s GDPR je tzv. princip odpovědnosti. Ten znamená, že soulad s tímto nařízením dokládá přímo správce na vyžádání dozorového úřadu, tedy Úřadu pro ochranu osobních údajů. S tím také souvisí povinnost správce vést v určitých případech tzv. záznamy o činnostech zpracování. Pojetí toho, kdo je povinen tyto záznamy vést, je však velmi široké a lze téměř s jistotou říci, že každý, kdo provozuje kamerové systémy a uchovává kamerové záznamy, bude povinen tyto záznamy vést. Záznamy o zpracování jsou interní dokumenty, v nichž je správce povinen uvést zejména své jméno a kontaktní údaje, účely zpracování, kategorie subjektů údajů a kategorie osobních údajů, kategorie příjemců a je-li to možné, taktéž uvést lhůty pro výmaz a obecný popis technických a organizačních bezpečnostních opatření. Tyto záznamy budou správci povinni vést písemně, případně elektronicky, a na vyžádání Úřadu pro ochranu osobních údajů budou tyto záznamy povinni předložit.   Další velmi podstatnou novinkou, která opět souvisí s principem odpovědnosti správce, je povinnost hlášení bezpečnostních incidentů. Tato povinnost znamená, že v případě porušení zabezpečení osobních údajů je správce povinen bez zbytečného odkladu, nejpozději však do 72 hodin, nahlásit Úřadu pro ochranu osobních údajů, že k takovému incidentu došlo a další podrobnosti, které s tím souvisí. V případě, že by takové porušení zabezpečení mohlo pro subjekty údajů znamenat vysoké riziko pro jejich práva a svobody, je správce povinen oznámit porušení bezpečnosti také přímo těmto subjektům údajů.   Vít Hruška advokátní koncipient at macek I legal www.maceklegal.cz  
Zobrazit článek >
 
VÍTE, JAKÁ PRÁVA MÁTE JAKO CESTUJÍCÍ?
Možná už se Vám někdy stalo, že Váš spoj měl zpoždění, nebo byl dokonce zrušen. Jako cestující máte v takových případech zaručena určitá práva. Ta jsou garantována cestujícím osobám, ať už cestují autobusem, vlakem, letadlem, nebo lodí. Problematika práv cestujících je upravena jak na úrovni českého právního řádu, tak na úrovni práva evropského a některé aspekty jsou upraveny také mezinárodními úmluvami (například tzv. Montrealská úmluva, která upravuje pravidla o mezinárodní letecké přepravě). Základem tuzemské právní úpravy jsou ustanovení § 2550 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, která upravují přepravu osob. Cestující osoba zpravidla uzavírá s dopravcem smlouvu o přepravě tzv. konkludentně (mlčky), a to například v okamžiku, kdy cestující nastoupí do dopravního prostředku, nebo si zakoupí jízdní doklad na určitý spoj.  V ten okamžik vznikají dopravci i cestujícímu vzájemná práva a povinnosti. Dopravce je povinen přepravit cestujícího do místa určení a cestující je povinen zaplatit jízdné. Dále má dopravce povinnost postarat se při přepravě o bezpečnost a pohodlí cestujícího. Občanský zákoník dále stanoví základní povinnost dopravce nahradit škodu vzniklou cestujícímu tím, že přeprava nebyla provedena včas. Další podrobnosti, jako jsou podmínky a rozsah náhrady škody stanoví tzv. přepravní řády. Tyto přepravní řády upravují podrobně také například podmínky pro přepravu zavazadel a specifikují další povinnosti dopravce.  Například přepravní řád pro železniční a silniční osobní dopravu (kterým je vyhláška Ministerstva dopravy č. 175/2000 Sb. o přepravním řádu pro veřejnou drážní a silniční osobní dopravu), stanovuje zejména: právo cestující osoby na vrácení jízdného při neprovedení přepravy z důvodů na straně dopravce, právo cestující osoby na vrácení jízdného v případě, že spoj měl z nástupní stanice zpoždění 60 minut a více, vrácení rozdílu jízdného, jestliže byl přepraven z důvodů na straně dopravce v nižší vozové třídě, než na kterou měl zakoupenou jízdenku. V městské hromadné dopravě se však jízdné za jednotlivou jízdu nevrací. Také za nevyužitou jízdenku nemá dopravce povinnost vracet jízdné. Za ztracenou nebo poškozenou jízdenku dopravce náhradní jízdenku bezplatně neposkytuje, pokud ztrátu nebo poškození nezpůsobil dopravce sám. Pokud vznikne cestujícímu za přepravy újma na zdraví nebo škoda na zavazadle přepravovaném společně s ním, je vyloučena úprava přepravních řádů a dopravce je povinen nahradit škodu podle zvláštních ustanovení o náhradě škody občanského zákoníku (§ 2927 a násl. - škoda způsobená provozem dopravních prostředků). Podle těchto ustanovení se provozovatel nemůže zprostit povinnosti nahradit škodu, pokud byla škoda způsobena okolnostmi, které mají původ v provozu. Zprostit své povinnosti se může dopravce pouze v případě, kdy prokáže, že škodě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat. Cestující musí svá práva uplatnit u dopravce předložením originálu jízdenky a písemné žádosti s uvedením důvodů a výše požadované náhrady. Pokud jde o vrácení jízdného, může být žádost podána i ústně. Důležitá je lhůta, do kdy musí být právo u dopravce cestujícím uplatněno. Tato lhůta je společná pro všechny druhy přepravy osob a trvá 6 měsíců ode dne, kdy mělo být ze strany dopravce plněno. Jedná se o lhůtu promlčecí. To znamená, že lhůta automaticky nezanikne uplynutím času, pouze se promlčí. Soud pak právo nepřizná až v případě, pokud dopravce namítne, že právo nebylo uplatněno včas.   Kateřina Marešová Advokátní koncipient at macek I legal www.maceklegal.cz
Zobrazit článek >
 
NAŘÍZENÍ EPRIVACY NA SPADNUTÍ – ZÁSADNÍ ZMĚNY V PRAXI
Nový návrh nařízení Evropské komise ePrivacy přináší zásadní změny, které stojí za pozornost. Nařízení aktualizuje právní rámec ochrany soukromí a elektronické komunikace, resp. stává se doplňkem Obecného nařízení o ochraně osobních údajů (GDPR). Nahrazuje dosud platnou směrnici o soukromí a elektronických komunikacích č. 2002/58/ES, která je do českého právního řádu transponována zákonem č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, a zákonem č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti. Návrh má ambici posílit důvěru a bezpečnost na jednotném digitálním trhu. Klíčové body návrhu Komise Noví hráči Pravidla ochrany osobních údajů budou platit i pro nové hráče na trhu, kteří poskytují služby elektronických komunikací, jako jsou WhatsApp, Facebook Messenger a Skype. To znamená, že i u těchto oblíbených služeb bude zaručena stejná úroveň důvěrnosti komunikace jako u tradičních telekomunikačních operátorů. Silnější pravidla Všechny fyzické a právnické osoby v EU budou mít stejnou úroveň ochrany své elektronické komunikace prostřednictvím tohoto nařízení s přímou závazností. Výhodou pro podnikatele má být i jednotná úprava pravidel v rámci EU. Komunikační obsah a metadata Soukromí bude zaručeno pro obsah komunikace a metadata, např. čas hovoru. Metadata mají mít vyšší míru ochrany osobních údajů a mají být anonymizována nebo mazána, pokud uživatelé nedali souhlas nebo nejsou údaje potřebné pro fakturaci. Nové obchodní příležitosti Po udělení souhlasu se zpracováním dat pro komunikaci budou mít tradiční telekomunikační operátoři více příležitostí poskytovat další služby a rozvíjet své podnikání. Například by mohly produkovat mapy zobrazující koncentraci lidí podle tělesné teploty. Ty by mohly pomoci veřejným orgánům a dopravním společnostem při vytváření nových projektů v oblasti infrastruktury. Jednodušší pravidla týkající se souborů cookies Poskytování souborů cookies, které vedlo k přetěžování požadavků na souhlas uživatelů internetu, bude zjednodušeno. Nová pravidla budou uživatelsky přívětivější, protože nastavení prohlížeče umožní snadnější způsob souhlasu nebo odmítnutí poskytování souborů cookies a dalších identifikátorů. Návrh rovněž počítá s tím, že nebude třeba souhlasu s ukládáním cookies, které nezasahují do soukromí osob a zároveň zlepšují uživatelské prostředí (např. umožňují si zapamatovat historii nákupního košíku) nebo které jsou používány webovými stránkami k počítání množství návštěvníků. Ochrana proti spamu Návrh taktéž zakazuje nevyžádanou elektronickou komunikaci prostřednictvím e-mailů, SMS a automatizovaných volacích přístrojů. V závislosti na vnitrostátních právních předpisech budou lidé před nimi chráněni již v továrním nastavení přístrojů, nebo budou moci využít funkci seznamu nevyžádaných hovorů, díky kterému nebudou přijímat anonymní marketingové telefonní hovory. Marketingové hovory budou muset zobrazit své telefonní číslo nebo použít speciální předběžnou opravu, která identifikuje hovor jako marketingový. Účinnější vymáhání Za dodržování pravidel ochrany soukromí budou odpovědné orgány pro ochranu osobních údajů, které jsou již pověřeny pravidly podle obecného nařízení o ochraně osobních údajů (GDPR). Původním záměrem komise bylo, aby nařízení ePrivacy nabylo účinnosti stejně jako GDPR v květnu 2018. Zdá se však, že, pro zdržení jeho přijetí, nebude tento termín dodržen a není tak dosud jasně stanoven. Daniel Macek, advokát www.maceklegal.cz
Zobrazit článek >
 
E-shopy v bezprecedentním ohrožení likvidace státními orgány
Nové nařízení Evropského parlamentu a Rady o spolupráci mezi vnitrostátními orgány příslušnými pro vymáhání dodržování zákonů na ochranu zájmů spotřebitele může ohrozit některé e-shopy. Úřady totiž dostanou nové rozsáhlé pravomoci, které dosud měly jen soudy. Dne 14. listopadu 2017 byl přijatý v prvním čtení Postoj Evropského parlamentu k přijetí nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) o spolupráci mezi vnitrostátními orgány příslušnými pro vymáhání dodržování právních předpisů na ochranu zájmů spotřebitelů a o zrušení nařízení (ES) č. 2006/2004. Cílem tohoto nařízení má být vyšší míra ochrany spotřebitelů nakupujících na internetu. Nejkontroverznějšími změnami bude: pravomoc odstranit obsah nebo omezit přístup k on-line rozhraní nebo nařídit zřetelné zobrazení varování pro spotřebitele při přístupu k on-line rozhraní; pravomoc nařídit poskytovateli hostingových služeb, aby on-line rozhraní odstranil, nebo aby k němu znemožnil či omezil přístup; nebo pravomoc nařídit registrům nebo registrátorům domén vymazat plně kvalifikované doménové jméno a umožnit toto jméno zaregistrovat dotčenému příslušnému orgánu. Důvodová zpráva hovoří o tom, že by příslušné vnitrostátního orgány měli mít možnost přijímat předběžná opatření podle vnitrostátního práva spočívající ve shora uvedeném výčtu pravomocí, a to z následujících důvodů: „Zejména v digitálním prostředí by příslušné orgány měly mít možnost rychle a účinně zastavit protiprávní jednání, na něž se vztahuje toto nařízení, zejména tam, kde obchodník prodávající zboží nebo služby skrývá svoji totožnost nebo se přemístí v rámci Unie nebo do třetí země, aby se vyhnul vymáhání dodržování právních předpisů. V případech, kdy existuje riziko závažné újmy společným zájmům spotřebitelů.“. Lze si tak představit, že shora uvedené pravomoci bude v případě České republiky vykonávat například ČOI. Zatímco dosud o tak závažných důsledcích, které mohou způsobit absolutní ztrátu podílu podnikatelů provozujících e-shop na konkrétních trzích, museli rozhodovat soudy, nyní by mohli předběžná opatření vydávat i úředníci. Podnikatelům tak hrozí nenávratná škoda v případě chybných rozhodnutí, kterých se právě úřady dopouští mnohem častěji než soudy, mimo jiné i z důvodů, že rozhodují ve správních řízeních tzv. vrchnostensky na rozdíl od soudů, které vedou řízení v souladu se zásadami demokratického právního státu, zaručenými Ústavou a Listinou základních práv a svobod. Jak se připravit na to aby právě váš e-shop takové chybné úřední rozhodnutí nezlikvidovalo? Je třeba znát nejen zákonné předpisy na ochranu spotřebitele, ale i např. odvozenou normotvorbu, kterou mohou například být i metodické pokyny ministerstva (viz rozsudek ESLP ve věci Špaček s.r.o. vs. Česká republika). Otázku jak vykládat vágní pojmy jako je např. „existence rizika závažné újmy společným zájmům spotřebitelů“ by měly zodpovědět příslušné státní orgány. Na to, jaký úřad bude nadán těmito pravomocemi, si však musíme ještě chvíli počkat.  Aby nařízení vstoupilo v platnost, je vyžadován souhlas Evropské rady, který jak se zdá, vzhledem k jejímu stanovisku z dne 17. listopadu 2017, bude pouze formalitou. Nařízení pak vstoupí v platnost dvacátým dnem po vyhlášení v Úředním věstníku Evropské unie a nabyde účinnosti 24 měsíců ode dne vstupu v platnost. Následně bude závazné a přímo použitelné ve všech členských státech.   Michael Kopecký Paralegal at macek I legal www.maceklegal.cz
Zobrazit článek >
 
NOVÝ ZÁKON O PLATEBNÍM STYKU ÚČINNÝ OD 13. 1. 2018
Nový zákon o platebním styku, zákon č. 370/2017 Sb. (dále jen „ZPS“), nabude účinnosti dne 13. 1. 2018 a tím nahradí původní zákon č. 284/2009 Sb. Tato legislativní změna reaguje na požadavek nové směrnice Evropského parlamentu a Rady 2015/2366 ze dne 25. listopadu 2015 o platebních službách na vnitřním trhu (tzv. „PSD 2“). Členské státy jsou podle této směrnice povinny přijmout předpisy nutné pro dosažení souladu se směrnicí právě do 13. ledna 2018. PSD 2 si klade za cíl posílit vnitřní trh platebních služeb v Evropské unii tím, že zakládá jednotný rámec pro poskytování platebních služeb, zavádí jednotná pravidla platebního styku a dále se zaměřuje především na ochranu uživatelů platebních služeb. Z toho plynou také nové povinnosti pro poskytovatele platebních služeb. Nový zákon o platebním styku tak přináší oblasti platebního styku spoustu novinek. Jednou z nich je napříkladrozšíření subjektů, které jsou oprávněny poskytovat platební služby. Až doposud mohli poskytovat platební služby banky, zahraniční banky, spořitelní a úvěrní družstva, instituce elektronických peněz, vydavatelé elektronických peněz malého rozsahu, platební instituce, poskytovatelé platebních služeb malého rozsahu a Česká národní banka. Nově bude moci poskytovat platební služby jako podnikání také správce informací o platebním účtu (§ 5 písm. j) ZPS). Správcem informací o platebním účtu je podle zákona ten, kdo je oprávněn poskytovat službu informování o platebním účtu (§ 3 odst. 1 písm. h) ZPS). Služba informování o platebním účtu spočívá ve sdělování informací o platebním účtu prostřednictvím internetu poskytovatelem rozdílným od poskytovatele, který vede daný platební účet (§ 2 odst. 1 písm. l)). Tato služba tak umožňuje uživateli získat informace ze všech svých platebních účtů prostřednictvím jediné aplikace. Správce informací o platebním účtu potřebuje ke své činnosti povolení, které uděluje Česká národní banka. Dalším subjektem, který nově bude moci poskytovat platební služby, je držitel poštovní licence, jehož poštovní licence výslovně obsahuje službu dodání peněžní částky poštovním poukazem (§ 5 písm. l) ZPS). Doposud tento subjekt mohl pouze provádět službu poštovní (nikoliv platební), kterou je převod peněžních prostředků prostřednictvím poštovního poukazu. Zákon také zavádí kromě výše uvedené nové platební služby informování o platebním účtu také službu nepřímého dání platebního příkazu (§ 3 odst. 1 písm. g) ZPS). Ta podle § 2 odst. 1 písm. k) ZPS spočívá v dání platebního příkazu prostřednictvím internetu k převodu peněžních prostředků z platebního účtu jménem plátce poskytovatelem rozdílným od poskytovatele, který pro plátce vede daný platební účet. Plátce tedy nedává platební příkaz svému poskytovateli, u kterého vede svůj platební účet, ale prostřednictvím jiného poskytovatele. Uživatelé tak budou mít možnost placení prostřednictvím třetích stran v podobě mobilních a internetových aplikací. Nově je také upravena blokace peněžních prostředků v souvislosti s karetní platební transakcí. Pokud není při karetní platební transakci, k níž dává příjemce platební příkaz nebo plátce prostřednictvím příjemce, částka transakce v době souhlasu plátce známa, může poskytovatel plátce blokovat peněžní prostředky na účtu plátce jen se souhlasem plátce. Přičemž souhlas plátce musí být udělen k přesné částce peněžních prostředků, které mají být blokovány. Toto ustanovení chrání uživatele například při rezervaci pobytu v hotelu, kdy zákazník poskytne číslo své platební karty a obchodník blokuje odhadovanou částku útraty. Nově bude muset obchodník tuto skutečnost oznámit a částku blokovat až s jeho souhlasem. Další nové opatření zaměřené na větší ochranu uživatelů platebních služeb je tzv. silné ověření uživatele (§ 223 ZPS) při platební transakci přes internet či jiný elektronický kanál. Za silné ověření uživatele se považuje ověření, kterékombinuje alespoň dva z těchto způsobů ověření: a) ověření údajem, který je znám pouze uživateli (například přihlašovací údaje); b) věcí, kterou má uživatel ve své moci (například mobilní telefon); nebo c) pomocí biometrických údajů uživatele (například otisk prstu). Většina poskytovatelů platebních služeb však vyžaduje silné ověření uživatele již dnes. Nový zákon o platebním styku dále snižuje limit odpovědnosti uživatele při neautorizované transakci způsobené použitím ztracené či odcizené karty nebo zneužitím karty. Podle starého zákona o platebním styku nesl uživatel ztrátu z těchto transakcí až do částky odpovídající 150 EUR.  Podle nového zákona o platebním styku se tato hranice snížila na 50 EUR. Kateřina Marešová Advokátní koncipient at macek I legal www.maceklegal.cz
Zobrazit článek >
 
KAMEROVÝ SYSTÉM V AUTĚ A JEHO VYUŽITÍ
Použití kamerových systémů ve vozidlech se stává stále oblíbenějším trendem. Využití pořízených záznamů může mít mnoho podob, taktéž i právních konsekvencí. Vzhledem k tomu, že tyto kamery bývají schopné pořídit detailní obrazový záznam osob či registračních značek vozidel, je nutné se touto problematikou zabývat primárně z pohledu ochrany osobních údajů.  Základní otázkou, kterou je potřeba položit je, zda se vztahuje na pořízení záznamu z kamerového systému umístěného ve vozidle zákon č. 101/2000 Sb. o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů. Ve svém ustanovení § 3 odst. 3 uvádí: „Tento zákon se nevztahuje na zpracování osobních údajů, které provádí fyzická osoba výlučně pro osobní potřebu“. Skutečnost, zda se jedná o soukromé vozidlo či nikoliv je rozhodujícím východiskem. Jde-li o soukromé vozidlo, pak se provozování kamerového systému nachází v režimu předmětného ustanovení, tedy zákon se na ně nevztahuje. Tento závěr potvrdil i Úřad pro ochranu osobních údajů když dále konstatoval, že se na ně nevztahuje ani oznamovací povinnost podle § 16 zákona, na kterou navazuje registrace zpracování Úřadem pro ochranu osobních údajů. ÚOOÚ tak nemůže uplatnit zákonem vymezenou dozorovou působnost. Neznamená to ovšem, že nelze aplikovat jiné právní předpisy zabývající se ochranou osobních údajů. Dalším kritériem pro posouzení, zda se na daný případ vztahuje zákon o ochraně osobních údajů, je zodpovězení těchto otázek: kdy je kamerový systém považován za systém zpracovávající osobní údaje, a kdy tomu tak není Podle názoru Úřadu pro ochranu osobních údajů tomu bude vždy, pokud bude kamerový systém vybaven záznamovým zařízením zaměřeným na monitorování fyzických osob. Naopak za situace kdy bude při provozování kamerového systému docházet k „pouhému“ monitorování sledovaných míst, se zákon o ochraně osobních údajů aplikovat nebude. kdy je zpracovávaná informace osobním údajem ve smyslu § 4 písm. a) zákona č. 101/2000 Sb., případně citlivým údajem ve smyslu § 4 písm. b) tohoto zákona, a kdy tomu tak není Pokud nebude záznam z kamerového systému možno doplnit dalšími informacemi o zaznamenané osobě, nelze údaje takto získané v obecné rovině vztáhnout k určitému nebo určitelnému subjektu údajů. Tyto záznamy samy o osobě jen velmi těžko umožní jednoznačně a bez dalších údajů identifikovat určitý nebo určitelný subjekt údajů, a o aplikaci zákona č. 101/2000 Sb. lze hovořit jen ve zprostředkovaných souvislostech. Když se vrátíme zpět k ustanovení § 3 odst. 3 zákona, které vylučuje aplikaci zákona pro případ, kdy je zpracování prováděno výlučně pro osobní potřebu, musíme se zastavit u otázky, jakým způsobem je možné využít záznamy z kamerového systému a jaké z toho plynou důsledky. To je třeba posuzovat podle skutečností, jež by předmětné záznamy mohly zachycovat a k jakému účelu by mohly být využity. Využití kamerových záznamů je možné k předložení jako důkazu o trestné činnosti anebo o způsobení škody ve sledované lokalitě. Dále je jejich použití možné jako důkaz v řízení o správních deliktech. Závěrem lze konstatovat, že záběry z vozidla v případě, že je záznam pořízen soukromě na ochranu práv pořizovatele, tedy v případě kdy jde o prevenci. Naopak, pořízení záznamu pro komerční účely nebo zveřejnění takového záznamu třeba na internetu může vyvolat odpovídající sankce u UOOU. Záznamy z kamery tedy nesmíte nikde šířit a na videu nesmí být rozpoznatelné tváře jiných osob nebo jejich další identifikační znaky.   Michael Kopecký Paralegal at macek I legal www.maceklegal.cz
Zobrazit článek >
 
POŘIZOVÁNÍ FOTOGRAFIÍ A JEJICH SDÍLENÍ NA SOCIÁLNÍCH SÍTÍCH
Jak je to s pořizování a sdílením obrazových a jiných záznamů na sociálních sítích? Jaké fotografie mohu pořizovat a sdílet, a jaké nikoliv? Stále více uživatelů sociálních sítí řeší podobné otázky. Problematika sdílení cizího obsahu však není černobílá a je potřeba od sebe oddělit jednotlivé typové kategorie situací, které mohou nastat. Fotografie, jejichž zobrazení podoby člověka neumožňuje určit jeho totožnost Podle občanského zákoníku lze pořizovat fotografie pouze se svolením dotyčného, nicméně jen za předpokladu, že se jedná o takové zachycení podoby člověka, na jehož základě bude možné určit jeho totožnost. Lze se s určitostí domnívat, že pořízení fotografie, na které se vyskytuje shluk osob, jež nelze podle fotografie bezpečně identifikovat, nepodléhá zákonnému souhlasu. Jedná se například o Fotografie neznámých lidí, vyskytujících se na veřejném prostranství. Takové fotografie lze tedy i bezpečně sdílet na sociálních sítích. Opačná situace logicky nastává v okamžiku, kdy je dotyčný na fotografii vyobrazen tak, že lze určit jeho totožnost. Bude se jednat o takové fotografie, na kterých jsou jasně vyobrazeny rozpoznatelné obličejové rysy dotyčné osoby. Fotografie, jejichž zobrazení podoby člověka umožňuje určit jeho totožnost Jak bylo řečeno již shora, pořízení takové fotografie jednoznačně vyžaduje souhlas zachycené osoby. Existují však případy, ve kterých není souhlas vyžadován. Jedná se o následující případy: podobizna nebo zvukový či obrazový záznam pořídí nebo použijí k výkonu nebo ochraně jiných práv nebo právem chráněných zájmů jiných osob podobizna, písemnost osobní povahy nebo zvukový či obrazový záznam pořídí nebo použijí na základě zákona k úřednímu účelu nebo v případě, že někdo veřejně vystoupí v záležitosti veřejného zájmu Podobizna nebo zvukový či obrazový záznam se mohou bez svolení člověka také pořídit nebo použít přiměřeným způsobem též k vědeckému nebo uměleckému účelu a pro tiskové, rozhlasové, televizní nebo obdobné zpravodajství V praxi to znamená, že lze pořizovat fotografie či jiné záznamy, pokud například pochází z kamerového systému ve vaší provozovně či domě. Je ale potřeba upozornit, že kamera, pokud je připevněna na fasádě nemovitosti, nesmí snímat celou ulici a měla by být namířena kupříkladu na vstup. Pořizovat fotografie či záznamy je povinna strpět úřední osoba, ovšem jen ta, která vystupuje v záležitosti veřejného zájmu, tedy nikoliv ta, která je v době pořízení fotografie mimo službu. Nakonec je třeba i zmínit případy, kdy se obrazové či jiné záznamy pořizují k vědeckým, uměleckým, tiskovým, rozhlasovým a televizním účelům. S takto získanými materiály však nemohou média nakládat zcela svévolně, ale tak aby zachyceným osobám nepůsobila nedůvodnou újmu. Sdílení fotografií podléhající autorské ochraně Podle občanského zákoníku je možné rozšiřovat podobu člověka, stejně jako u pořizování záznamů jeho podobu zachycujících, jen s jeho svolením. Pokud tedy máte svolení jak k samotnému pořízení fotografie, tak i k jejímu rozšiřování, můžete ji volně sdílet a samotná fotografie je vaším autorským dílem. V případě, že byla fotografie již jednou samotným autorem na sociálních sítích sdílena, je možné takovou fotografii znovu sdílet. Důvodem je, že autor fotografie dal podle občanského zákoníku souhlas s rozšiřováním již tím, že fotografii sdílel. Uplatní se však korektiv, podle kterého platí, že svolení autor dal pouze k rozšiřování obvyklým způsobem, jak je mohl vzhledem k okolnostem rozumně předpokládat. V praxi to tedy znamená, že autor fotografie předpokládá, že bude šířena po určité sociální síti, nikoliv třeba na všech. Zároveň platí, že taková fotografie nemůže být určena ke komerčním účelům, pokud nebyla udělena licence k jejímu užívání. Jestliže sdílíte fotografii k nekomerčním účelům, nemůže z vás její autor prakticky dostat žádnou náhradu. Problémem však může být, pokud zasáhnete do práv jiného, například poškozením na cti a lidské důstojnosti osoby. Jinými slovy, budete podobu člověka sdílet dehonestujícím způsobem či karikovat. Jiná situace pak nastává, když jde o veřejně činnou sobu a její jednání a chování odpovídá její karikatuře, viz rozhodnutí NS ve věci Pitomio. Závěrem lze zmínit, že omezení ve sdílení obsahu na sociálních sítích nespočívá pouze v platné zákonné úpravě, ale zpravidla je i obsahem individuálních podmínek sociálních sítí, s kterými jejich uživatelé vyjadřují souhlas již samotnou registrací. Sociální sítě pak většinou omezují sdílení obsahu motivovaného rasovou, etnickou, náboženskou či jinou nesnášenlivostí. Samozřejmostí je také zákaz šíření dětské pornografie a jiných materiálů, jejichž zveřejňování může porušovat trestní ale i jiné předpisy. Michael Kopecký Paralegal at macek I legal www.maceklegal.cz
Zobrazit článek >
 
ÚSTAVNÍ SOUD ZRUŠIL ČÁST ZÁKONA O EET. JAKÉ ZMĚNY NASTANOU?
12. prosince 2017 zrušil Ústavní soud nálezem sp. zn. Pl. ÚS 26/16 část zákona o evidenci tržeb, zákona č. 112/2016 Sb. (dále jen „zákon o EET“). V tomto článku se dočtete, co se změní v elektronické evidenci tržeb po nálezu Ústavního soudu. Odložení třetí a čtvrté vlny EET Rozhodnutí odložilo třetí a čtvrtou vlnu EET. Třetí fáze EET měla nastoupit od 1. března 2018 a měla zahrnovat například činnost účetních, právníků, zemědělců, veterinářů, lékařů, nebo stánkových prodejců. Čtvrtá vlna se pak měla týkat například kadeřnic, dalších vybraných řemesel a výrobních činností a měla být zahájena od 1. června 2018. Ústavní soud oba termíny nyní zrušil a není jisté, kdy a zda se tito podnikatelé do EET zapojí. Dle Ústavního soudu je zapotřebí zvážit možné dopady na zbývající skupiny povinných subjektů. Bezhotovostní platby nebudou podléhat EET Ústavní soud vyjmul z povinnosti EET platby bezhotovostním převodem, tedy veškeré platby kartou, platby přes platební brány a podobně. Dle Ústavního soudu neexistuje legitimní důvod k plošné evidenci bezhotovostních plateb, jelikož bezhotovostní platby zanechávají elektronický záznam a jsou proto snadno dohledatelné. Povinnost evidovat a vydávat doklady s kontrolním kódem pro bezhotovostní platby skončí ke dni 28. února 2018. Zrušení povinnosti uvádět DIČ K 28. únoru 2018 také Ústavní soud zrušil povinnost uvádět na účtenkách daňové identifikační číslo poplatníka. DIČ v případě fyzické osoby totiž obsahuje rodné číslo poplatníka a jeho uvedení na účtence je dle Ústavního soudu v rozporu s právem na ochranu před neoprávněným zveřejňováním či zneužíváním osobních údajů. Výjimky z EET pouze zákonem Ústavní soud také zrušil s platností k 31. 12. 2017 ustanovení zákona o EET, které dávalo vládě zmocnění ke stanovení výjimek z povinnosti EET. Vláda tak mohla svým nařízením některé tržby vyloučit z EET úplně, případně je převést do zjednodušeného režimu. Podle Ústavního soudu má však stanovit primárně zákon, na koho povinnost evidence dopadá a v jakém režimu, nikoliv vládní nařízení. Zákon dle soudu není protiústavní Ačkoliv Ústavní soud zrušil některá dílčí ustanovení zákona o EET, zákon jako celek neshledal protiústavní a platí nadále. Povinnost elektronicky evidovat tržby tak zůstává pro podnikatele v pohostinství, ubytovacích zařízeních a v kamenných obchodech. Rozhodnutí Ústavního soudu vítají především e-shopy a podnikatelé spadající do třetí a čtvrté vlny. Lze čekat ale i negativní dopady, a to zejména na dodavatele pokladen a tiskáren, kteří očekávali dodání tisíce pokladen v roce 2018. Daniel Macek Advokát at macek I legal www.maceklegal.cz
Zobrazit článek >
 
NOVÁ EVIDENCE SKUTEČNÝCH MAJITELŮ PRÁVNICKÝCH OSOB OD 1. 1. 2018
Novelou zákona o veřejných rejstřících fyzických a právnických osob vznikla nová povinnost evidovat skutečné majitele právnických osob a svěřeneckých fondů s účinností od 1. ledna 2018. Evidence údajů o skutečných majitelích právnických osob (dále jen „Evidence skutečných majitelů“) je informačním systémem státní správy a je vedena v elektronické podobě. Evidenci skutečných majitelů vede stejně jako obchodní rejstřík rejstříkový soud, ovšem nejedná se o veřejný rejstřík. Rejstříkový soud vede údaje o skutečném majiteli pro každou zapsanou právnickou osobu (a každý zapsaný svěřenecký fond) ve zvláštní vložce, která je neveřejná. Kdo je „skutečným majitelem“? Definici skutečného majitele obsahuje zákon č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu (dále jen „Zákon proti praní špinavých peněz“). Skutečným majitelem v obchodní korporaci se rozumí fyzická osoba, která má fakticky nebo právně možnost vykonávat přímo nebo nepřímorozhodující vliv v právnické osobě. Zákon proti praní špinavých peněz dále uvádí domněnku skutečného majitele obchodní korporace tak, že skutečným majitelem obchodní korporace je fyzická osoba, která sama nebo společně s osobami jednajícími s ní ve shodě disponuje více než 25 % hlasovacích práv této obchodní korporace nebo má podíl na základním kapitálu větší než 25 %, sama nebo společně s osobami jednajícími s ní ve shodě ovládá takovou osobu, má být příjemcem alespoň 25 % zisku této obchodní korporace, nebo je členem statutárního orgánu, zástupcem právnické osoby v tomto orgánu anebo v postavení obdobném postavení člena statutárního orgánu, není-li skutečný majitel nebo nelze-li jej určit podle bodů 1 až 3.   Zápis do Evidence Zápis do Evidence skutečných majitelů provádí rejstříkový soud na základě rejstříkového řízení zahájeného na návrh stejně jako je tomu v případě ostatních zápisů do veřejných rejstříků. Vedle rejstříkových soudů může tyto zápisy provádět také notář. Návrh na zápis údajů je osoba povinna podat na předepsaném formuláři[1] bez zbytečného odkladu po vzniku rozhodné skutečnosti. Právnické osoby zapsané do obchodního rejstříku jsou povinné oznámit rejstříkovému soudu údaje o skutečném vlastníkovi do 1. ledna 2019. Ostatní právnické osoby zapsané do dalších veřejných rejstříků musí svého skutečného majitele nechat zapsat do 1. ledna 2021. Korporace zapsané před 1. 1. 2018 jsou při zápisu skutečného majitele osvobozeny od soudního poplatku za zápis či změnu zápisu o skutečném majiteli, a to do 1. ledna 2019. Po uplynutí této doby bude činit poplatek za zapsání údajů 1000 Kč. Dále je potřeba uvést, že rejstříkový soud při zapisování údajů zkoumá tyto údaje pouze z formálního hlediska. Soud nekontroluje a ani nevyzývá k opravě údaje, který je v rozporu se skutečným stavem. Za stav zápisu je tak v plném rozsahu odpovědná právnická osoba, které se zápis týká. Které údaje se zapisují Do evidence se o skutečném majiteli zapisuje: jméno adresa místa pobytu, popřípadě bydliště, pokud se liší od adresy místa pobytu datum narození a rodné číslo státní příslušnost; a dále údaj o podílu na hlasovacích právech, pokud se zakládá postavení skutečného majitele na přímé účasti v právnické osobě, údaj o podílu na rozdělovaných prostředcích, pokud se zakládá postavení skutečného majitele na tom, že je jejich příjemcem, anebo jiné skutečnosti, pokud je postavení skutečného majitele založeno jinak. Přístup do Evidence Údaje z Evidence skutečných majitelů nejsou přístupné veřejnosti a neposkytují se spolu s výpisem z veřejného rejstříku. Výpis údajů z Evidence může získat pouze zapsaná osoba a přístup k údajům je umožněn pouze soudům v souvislosti se soudním řízením, orgánům činným v trestním řízení, správci daně a dalším orgánům státní správy stanoveným zákonem.   Formulář je k dispozici na internetových stránkách Ministerstva spravedlnosti: https://issm.justice.cz/podani-navrhu/formular Kateřina Marešová Advokátní koncipient at macek I legal
Zobrazit článek >
 
Nový nález Ústavního soudu ve věci náhrady regulovaného nájemného
V červenci roku 2017 jsme již psali o přelomovém rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), kterým tento určil výši náhrady za omezení vlastnického práva regulací nájemného (https://www.maceklegal.cz/ceska-republika-ma-zaplatit-majitelum-bytu-miliony.html). Významnost rozhodnutí spočívala v dvou základních bodech. Jednak ESLP označil konkrétní období trvající od 1. ledna 2002 do 31. prosince 2006 za tzv. právní vakuum, za nějž náleží majitelům bytů náhrada a za druhé určil navzdory vnitrostátní judikatuře výši náhrady, která majitelům bytů za předmětné období náleží jako rozdíl mezi volnotržním nájemným a nájemným, které mohl vlastník na základě tehdy účinné právní úpravy vybírat či které skutečně vybíral. Přiznal tak majitelům náhradu v příznivější výši než vnitrostátní soudy, které místo ceny obvyklé ve volnotržním prostředí užili jako kritérium výši nájemného, kterou za byt mohl vlastník vybírat podle zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného. Závěr ESLP ve svém novém nálezu TZ 11/2018 z 30. 1. 2018 zohledňuje Ústavní soud, který jím vyhověl ústavní stížnosti a zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, rozsudek Městského soudu v Praze a usnesení Nejvyššího soudu. Důvodem bylo porušení práva stěžovatele na ochranu vlastnického práva garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Tato rozhodnutí totiž a zcela pochopitelně nezohledňovala aktuální posun ve věci náhrady regulovaného nájemného, projednávané před ESLP. Ústavní soud v odůvodnění výslovně odkazuje na rozhodnutí Čapský a Jaschkeová proti České republice a Heldenburgovi proti České republice, které se stalo pravomocným 3. 7. 2017.  Podstatným rysem nálezu ÚS je jeho závaznost pro další rozhodování ve věci samé a precedenční působení pro rozhodování obecných soudů v obdobných případech. V českém právním řádu se jedná o tzv. kvaziprecedent, jelikož precedent tak jak ho známe z anglosaského práva, není v česku pramenem práva. Tento kvaziprecedent se vyznačuje určitou mírou závaznosti pro soudy nižší instance a může zahrnovat určitý závazný postup, kterým se mají tyto soudy řídit.  „Obecné soudy jsou tak povinny při rozhodování o výši náhrady za omezení vlastnického práva regulací nájemného v období od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2006 vycházet jako z primárního kritéria z rozdílu mezi obvyklým (tržním) nájemným v daném místě a daném čase a nájemným, kterého mohl dle právní úpravy vlastník dosahovat či kterého skutečně dosahoval. ESLP však připouští („mimo jiné“), že nemusí jít o kritérium jediné. Obecné soudy tedy mohou vzít v úvahu další okolnosti případu, přičemž odchýlení se od shora uvedené základní metody stanovení náhrady musí být založeno na věcných důvodech směřujících ke spravedlivému řešení věci a opřené o přesvědčivou a racionální argumentaci.“ Autorem textu je Michael Kopecký paralegal at macek I legal www.maceklegal.cz  
Zobrazit článek >
 
JAK NA REZERVAČNÍ SMLOUVU NA NEMOVITOST, ANEB NA CO SI DÁT POZOR PŘED JEJÍM PODPISEM
Budou to téměř dva roky, co jsme napsali článek (zde) o tom, co je dobré vědět o rezervačním poplatku při koupi nemovitosti. Mnoho lidí se ocitlo, a také stále ocitá, v situaci, kdy si chtějí koupit nemovitost, složili realitní kanceláři rezervační poplatek, ale z nějakého důvodu nakonec ke koupi nedošlo. Bývalo běžnou praxí, že si i v takovém případě realitní kanceláře ponechávaly rezervační poplatek, který jim zájemce o konkrétní nemovitost uhradil. Co je to rezervační smlouva a s kým se uzavírá Rezervační smlouvou si zájemce o koupi nemovitosti „zarezervuje“ nemovitost zpravidla pro to, aby ji mezi tím, než vyřídí potřebné záležitosti pro její koupi, nekoupil nikdo jiný. Jak už jsme psali v našem předchozím článku, z dřívější ustálené soudní praxe plyne, že rezervační smlouva musí být uzavřena mezi zájemcem o nemovitost a vlastníkem nemovitosti. Připomeňme rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 3337/2011 ze dne 28. 5. 2013, ze kterého je patrné, že rezervační smlouva uzavřená mezi zprostředkovatelem a zájemcem o koupi je neplatná. Důvodem je to, že k budoucímu uzavření kupní smlouvy se může zavázat pouze vlastník nemovitosti, nikoliv realitní kancelář. Dnes tak už většina realitních kanceláří rezervační smlouvu podepisuje spolu se zájemcem i vlastníkem nemovitosti. I přes tuto skutečnost však některé realitní kanceláře rezervační smlouvu i nadále tímto způsobem uzavírají, dejte si tedy pozor, s kým rezervační smlouvu uzavíráte. Jak rozhodují soudy V první řadě je třeba říci, že rezervační smlouva není v občanském zákoníku konkrétně upravena. Z důvodu chybějící konkrétní právní úpravy pak často vznikaly (a stále ještě i vznikají) spory mezi zájemcem a realitní kanceláří v případech, kdy nakonec nedojde k uzavření kupní smlouvy, a to jak z důvodu že zájemce si koupi nemovitosti rozmyslí, tak i v případně, kdy mu uzavření kupní smlouvy zabrání nějaké jiné skutečnosti (např. banka navzdory původnímu očekávání neposkytne hypoteční úvěr). Vzhledem k tomu, že současný občasný zákoník je účinný teprve relativně krátkou dobu, nedošlo prozatím k rozhodnutí nejvyšších soudů o rezervačních smlouvách uzavřených podle nového občanského zákoníku, nicméně vzhledem k podobné právní úpravě soudy nižších stupňů i nadále rozhodují podle dřívější ustálené judikatury. Problémem rezervačního poplatku se zabýval například Okresní soud v Trutnově ve svém rozhodnutí sp. zn. 9 C 28/2015 ze dne 10. 6. 2015, který v řízení rozhodoval především o zhodnocení rezervační smlouvy uzavřené mezi realitní kanceláří a zájemcem o nemovitost, a smlouvou zprostředkovatelskou uzavřenou mezi realitní kanceláří a vlastníkem nemovitosti. Realitní kancelář se v rámci smlouvy o zprostředkování zavázala vyhledat zájemce o koupi nemovitých věcí a v případě nalezení takového zájemce se zavázala připravit realizaci prodeje, konkrétně k přípravě kupní smlouvy. V rámci rezervační smlouvy se pak zavázala „rezervovat“ nemovité věci do určité doby a během ní neuzavřít rezervační smlouvu s jiným zájemcem. V této době se zájemce zavázal uzavřít kupní smlouvu s vlastníkem nemovitosti. Realitní kancelář se tudíž fakticky k žádné činnosti, kterou by měla vykonat speciálně ve prospěch zájemce, nezavázala. Naopak se zavázala k nečinnosti po dobu rezervace, jak se k tomu zavázala i v předmětné smlouvě o zprostředkování. K samotné přípravě kupní smlouvy pak byla zavázána pouze na základě smlouvy o zprostředkování. Na základě výše uvedených skutečností Okresní soud v Trutnově dovodil, že po sjednanou dobu platnosti rezervační smlouvy nevykonala realitní kancelář žádnou službu, za kterou by mohla oprávněně požadovat „poplatek“. Navíc ještě došlo k uzavření kupní smlouvy v tomto případě až po uplynutí doby platnosti rezervační smlouvy. Tato situace nenastala ani porušením nějaké povinnosti zájemce, jako třeba neposkytnutím součinnosti či odstoupením od rezervační smlouvy. Zaplacení rezervačního poplatku proto nemůže být požadováno ani jako smluvní pokuta. Soud proto rozhodl, že ponechání si rezervačního poplatku realitní kanceláří se příčí dobrým mravům a realitní kancelář jej proto musela vrátit. Pozor na to, jakou smlouvu podepisujete Při podpisu rezervační smlouvy si dejte velký pozor, jestli nepodepisujete smlouvu o zprostředkování. Tou se totiž realitní kancelář zavazuje v podstatě k tomu, že v daném období nebude nemovitost nikomu nabízet a zprostředkuje zájemci možnost uzavřít kupní smlouvu s vlastníkem nemovitosti. Zároveň s tím vyžaduje po zájemci složení zálohy nebo rezervačního poplatku. Nárok na odměnu pak realitní kanceláři v závislosti na znění smlouvy může vzniknout často už jen tím, že zprostředkuje příležitost smlouvu uzavřít, tedy ve chvíli, kdy tzv. přivede strany k jednacímu stolu. Jestliže v takovém případě zájemce kupní smlouvu na nemovitost neuzavře, přestože realitní kancelář podpis umožnila (tj. zařídila, že vlastník byl připraven k podpisu), bude mít zájemce značné komplikace získat rezervační zálohu zpět a v mnohých případech se její navrácení podařit ani nemusí. Rezervační záloha je často rovna výši odměny realitní kanceláře za popsané „přivedení k jednacímu stolu“ a je velmi obtížné v takovém případě rozporovat vznik nároku na odměnu. Nenechte se k podpisu dotlačit Realitní makléři někdy využívají velice rafinovaných přesvědčovacích technik, abyste jimi navrhovanou smlouvu podepsali co nejdříve. Nenechte se tedy nikdy do podpisu tlačit a uchlácholit se krátkým popisem, co smlouva obsahuje. Důrazně doporučujeme si celou smlouvu nejdříve pečlivě pročíst. Pakliže máte pocit, že na Vás realitní kancelář či makléř vyvíjí nepříjemný nátlak a takříkajíc Vám již ťuká na rameno, ať smlouvu podepíšete, zbystřete, neboť toto může být známka případného budoucího ne zcela seriózního jednání. Pokud Vám obsah smlouvy není jasný, raději se poraďte někým, kdo se této problematice věnuje, nejlépe s advokátem. S vyřešením podobných situací jsme úspěšně pomohli již několika klientům, proto se na nás neváhejte obracet s Vašimi dotazy.   Daniel Macek, advokát
Zobrazit článek >
 
JE ŘIDIČ ODPOVĚDNÝ ZA NEPŘIPOUTÁNÍ SPOLUJEZDCE BEZPEČNOSTNÍM PÁSEM?
Ústavní soud se ve svém nálezu vyjádřil k tomu, zda má řidič automobilu povinnost zajistit připoutání ostatních spolujezdců bezpečnostními pásy Jedná se o nález sp. zn. II. ÚS 492/17 ze dne 17. dubna 2018, kterým Ústavní soud zamítl ústavní stížnost stěžovatele, který způsobil autonehodu, kdy pod vlivem alkoholu nezvládl průjezd zatáčkou v důsledku nepřiměřené rychlosti, převrátil vozidlo na střechu a v důsledku toho zemřel jeho bratr sedící na předním sedadle spolujezdce. Obecné povinnosti řidiče podle zákona Řidič má podle § 5 odst. 1 písm. i) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, obecnou povinnost zajistit bezpečnost přepravované osoby nebo zvířete a bezpečnou přepravu nákladu. Řidič má dále podle § 6 odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích povinnost být za jízdy připoután, je-li jeho vozidlo povinně vybaveno bezpečnostním pásem. Řidič je dále povinen poučit osoby starší tří let o povinnosti použít bezpečnostní pásy, ovšem pouze v případě, že řídí vozidlo s více než osmi místy k sezení kromě místa řidiče. Přepravovaná osoba je dále povinna dbát pokynů řidiče, a to zejména při nastupování a vystupování z vozidla. Judikatura soudů Judikatura soudů v otázce odpovědnosti za připoutání se přepravované osoby bezpečnostním pásem nebyla dosud sjednocená. Nejvyšší soud se v trestních věcech ustálil na právním závěru, že součástí obecné povinnosti řidiče zajistit bezpečnost přepravovaných osob je i povinnost zajistit připoutání bezpečnostními pásy. Pokud se tedy přepravovaná osoba odmítne připoutat, nemá řidič podle názoru Nejvyššího soudu vůbec zahajovat jízdu, a to i pokud by se jednalo o vozidlo vlastněné nepřipoutanou přepravovanou osobou. Naopak v civilních věcech zastává Nejvyšší soud zcela opačný přístup, neboť zde podle jeho názoru řidič zásadně neodpovídá za splnění povinnosti přepravované osoby být připoutána, a tedy že z daného ustanovení zákona nelze dovozovat povinnost řidiče zajistit připoutání se přepravované osoby (s výjimkami, kdy to vyžadují jedinečné okolnosti spolujezdce, například jeho zdravotní stav nebo věk). V judikatuře Nejvyššího soudu tak existuje zásadní rozpor mezi přístupem senátů jeho občanskoprávního a trestněprávního kolegia, který by měl být podle Ústavního soudu z důvodu předvídatelnosti práva jednotný. Sjednocení Ústavním soudem Podle názoru Ústavního soudu by obecná povinnost řidiče zajistit připoutání přepravovaných osob bezpečnostními pásy byla pro řidiče nepřiměřená zátěž, jelikož zákon řidiči ani nesvěřuje žádné právní prostředky ke splnění této povinnosti. Z nálezu Ústavního soudu tak vyplývá, že pokud řidič přepravuje pouze dospělé, plně svéprávné osoby, které úspěšně absolvovaly autoškolu a mají zkušenosti jak s řízením motorového vozidla, tak se spolujízdou v něm, nemůže být v takovém případě řidič odpovědný za nepřipoutání těchto osob. Ústavní soud také podotýká, že v současném pojetí materiálního právního státu nese odpovědnost za svou vlastní bezpečnost v prvé řadě sám každý dospělý plně svéprávný jedinec, pokud k tomu má v dané situaci dostatečné informace, aby se mohl kvalifikovaně rozhodnout, a dostatečnou možnost, aby svou bezpečnost mohl zajistit. V tomto konkrétním případě však byl smrtelný následek způsoben jak porušením povinnosti zesnulého být připoután, tak porušením povinnosti řidiče neřídit vozidlo po požití alkoholu, tak překročení maximální povolené rychlosti. Proto Ústavní soud v tomto případě ústavní stížnost zamítl a konstatoval, že obecné soudy nemohly porušit žádné stěžovatelovo ústavně zaručené právo, jestliže jej shledaly vinným tak, jak je uvedeno v napadených rozhodnutích. Tento nález však může mít velký dosah pro budoucí rozhodovací praxi jak obecných soudů, tak vyšších soudů a to tím, že by měl především přispět k jednotnějším rozhodnutím soudů v otázce odpovědnosti řidiče za připoutání spolujezdců.   Mgr. Kateřina Marešová www.maceklegal.cz
Zobrazit článek >
 
Jak a kdy (ne)používat souhlas se zpracováním osobních údajů
Souhlasy kam se podíváš. Asi tak by se dala shrnout lavina mailů, které se na nás hrnuly ze všech stran od společností, které více či méně kreativně požadovaly udělení souhlasu se zpracováním osobních údajů. Tato smršť mimo spousty lidí popudila i Úřad pro ochranu osobních údajů, a proto jsme se rozhodli varovat před jejich nesprávným používáním a více konkretizovat náš článek ze 17. 4. 2018. Použitím souhlasu si totiž někdy můžete dost výrazně přitížit. Ano, i neoprávněně požadovaný souhlas může společnosti zajistit přispět na fungování státní správy nějakou tou pokutou.   Za účinnosti zákona o ochraně osobních údajů (zák. č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů) (dále o něm budu psát jen jako o „zákonu“) se rozmohl nešvar vkládat souhlas se zpracováním osobních údajů všude, kde se jen osobní údaje objevily. Může za to ne úplně šťastná formulace zákona.  Ten totiž ve zkratce říká (říkal), že je možné zpracovávat osobní údaje na základě souhlasu a pokud není souhlas, je možné zpracovávat na základě dalších vyjmenovaných skutečností. Což si pochopitelně drtivá většina lidí vysvětlila tak, že pokud kamkoli vloží souhlas, dál už nic řešit nemusí. Což tak ale po pravdě řečeno není. Naopak daleko jasněji tuto situaci upravuje nařízení se zlověstnou zkratkou GDPR (Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2016/679).    Jak to tedy se souhlasem skutečně je a proč je úřad ze souhlasů tak namíchnutý? Z vyjádření zástupců Úřadu pro ochranu osobních údajů je zcela evidentní, že nadměrné souhlasy má tento úřad takříkajíc na mušce. I proto před nedávnem vydal upozornění, ve kterém se „strefuje“ do advokátů a poradců, kteří princip souhlasu tak úplně nepochopili. Zásadním měřítkem je, jestli byl souhlas udělen svobodně, tzn. že subjekt (zákazník, zaměstnanec apod.) si může vybrat, jestli souhlas udělí nebo ne, aniž by to pro něj mělo jakékoli negativní důsledky. Nejčastější situace, kdy je souhlas požadován úplně zbytečně a tím pádem velmi často i nezákonně (rozumějte: může být pokuta), jsou tyto: zpracování je nutné pro plnění smlouvy (např. prodej zboží v e-shopu, uzavření pracovní smlouvy apod.); zpracování je nutné pro splnění právní povinnosti (např. archivace účetních dokladů, předávání údajů o zaměstnancích na „sociálku“ apod.); zpracování je nezbytné pro účely oprávněných zájmů (k tomu za chvilku).   ..chvilka.   Ke třetímu bodu – ten je totiž někdy poněkud problematický. Naprosto jednoznačným příkladem, který často zmiňuje i Úřad pro ochranu osobních údajů, je ale zasílání obchodních sdělení stávajícím zákazníkům. Můžete (!) posílat obchodní sdělení Vašim stávajícím zákazníkům, aniž byste k tomu měli souhlas (!!), pokud zasíláte obchodní sdělení, které souvisí se zbožím nebo službou, které si od Vás zákazník již zakoupil. Za tuto možnost poděkujte tzv. antispamovému zákonu (zák. č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti). Na druhou stranu ale musíte v každém takovém sdělení: zřetelně a jasně uvést, že jde o obchodní sdělení; neschovávat se, ale přiznat barvu, kdo jste (označit toho, jehož jménem se komunikace uskutečňuje); dát jednoduchou možnost k odhlášení.   Pomůcka Pokud budete zejména s bodem 1 a 2 váhat, zkuste pomůcku – před tím, než někoho budete žádat o souhlas, představte si situaci, že subjekt Vám už souhlas udělil a položte si otázku: „Co by se stalo, kdyby svůj souhlas odvolal?“ Například: „Co by se stalo, kdyby zákazník e-shopu, který si objednal zboží, odvolal svůj souhlas?“ V takovém případě byste teoreticky měli smazat jeho osobní údaje a tím pádem tedy nevím, jak byste mu byli schopni doručit zboží. Tedy nesmysl. Podobně u předávání údajů na „sociálku“, protože pokud by zaměstnanec mohl odvolat souhlas s předáváním svých údajů, nesměli byste je na „sociálku“ předat, za což byste od státu pochvalu asi nedostali.   Shrnuto podtrženo Před tím, než budete žádat o souhlas se zpracováním osobních údajů, důkladně si promyslete, jestli pro zpracování není jiný důvod (viz body 1 až 3). Pokud Vám to pořád nebude jasné, zkuste si výše uvedenou pomůcku. Pokud si i tak nebudete jisti, napište nám info@maceklegal.cz nebo zavolejte na +420 604 873 614 a rádi se s Vámi domluvíme na spolupráci. Případně pokud budete v centru Prahy, sídlíme kousek od Staroměstského náměstí (Haštalská 6), neváhejte zazvonit a zastavit se u nás na kus řeči.   Užitečné odkazy https://www.uoou.cz/vyzadovani-souhlasu-a-nbsp-gdpr/d-30815 https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2004-480 (zejména § 7) https://www.uoou.cz/assets/File.ashx?id_org=200144&id_dokumenty=20112 (kompletní text GDPR… příjemnou zábavu)     Mgr. Vít Hruška, advokátní koncipient www.maceklegal.cz
Zobrazit článek >
 
Nová výše minimální a zaručené mzdy od 1. 1. 2019
Minimální mzda se s účinností od 1. 1. 2019 zvyšuje na 13.350 Kč měsíčně. Pro srovnání, minimální mzda pro rok 2018 činí 12.200 Kč, jedná se tedy o poměrně výrazné zvýšení o 1.150 Kč – o 9,4 %. O výši minimální mzdy rozhoduje vláda a určuje jej nařízením (konkrétně nařízení vlády 567/2006 Sb., v platném znění). Zvýšení minimální mzdy pro rok 2019 schválila vláda 20. 11. 2018 a musí být následně vyhlášeno ve Sbírce zákonů. Toto vyhlášení je ale pouze formální záležitostí – schválené zvýšení minimální mzdy se již měnit nebude. Se zvýšením minimální mzdy souvisí také zvýšení zaručené mzdy. Zaručená mzda se odvozuje od minimální mzdy a představuje nejnižší výdělek, na který má pracovník podle odbornosti a složitosti práce nárok. Místo dosavadních 12 200 až 24 400 korun bude nově činit 13 350 až 26 700 korun. Měsíční sazba minimální (zaručené) mzdy vychází z týdenní pracovní doby 40 hodin. Jestliže má zaměstnanec v pracovní smlouvě sjednánu kratší pracovní dobu a zároveň není odměňován podle odpracovaných hodin, snižuje se mu minimální mzda úměrně odpracované době. Minimální mzda také např. ovlivňuje: platbu pojistného na zdravotní pojištění u osob bez zdanitelných příjmů (v roce 2018 1.647 Kč), maximální výši slevy za umístění dítěte, podmínku pro nárok na daňový bonus na dítě, podmínku pro nárok na měsíční daňový bonus. Nejnižší úrovně zaručené mzdy pro stanovenou týdenní pracovní dobu 40 hodin jsou odstupňovány podle složitosti, namáhavosti a odpovědnosti vykonávaných prací, zařazených do 8 skupin a činí:                                                                   skupina prací                           za hodinu (Kč)                             nejnižší úroveň zaručené mzdy za měsíc (Kč) 1 79,80 13.350 2 88,10 14.740 3 97,30 16.280 4 107,40 17.970 5 118,60 19.850 6 130,90 21.900 7 144,50 24.180 8 159,60 26.700 Pozn. pro platy ve veřejném sektoru platí odlišné tabulky. Nevíte, do jaké skupiny prací patří konkrétně Vaše práce? Popis jednotlivých skupin prací naleznete zde: https://www.mpsv.cz/files/clanky/31799/NV_567_2006__UZ_-_1_1_18_.pdf Autorem textu je Mgr. Iva Čípová, advokátní koncipientka  
Zobrazit článek >
 
NOVINKY PRO PODNIKATELE A ZAMĚSTNAVATELE V ROCE 2019
Jste podnikatel nebo zaměstnavatel a nejste si jistý, jaké legislativní změny a novinky Vás čekají v roce 2019? Přinášíme Vám článek se stručným shrnutím, co Vás čeká příští rok.   Zvýšení minimální a zaručené mzdy od 1. 1. 2019 Od 1. 1. 2019 dochází ke zvýšení minimální mzdy na 13.350 Kč měsíčně. Se zvýšením minimální mzdy souvisí také zvýšení zaručené mzdy. Tato změna má dopad v oblasti daní, dojde také např. ke zvýšení minimálního vyměřovacího základu pro odvod zdravotního pojištění (nově 13.350 Kč) a zvýšení slevy na dani za umístění dítěte, tzv. školkovné (nově taktéž 13.350 Kč). Více jsme psali zde: https://www.maceklegal.cz/nova-vyse-minimalni-a-zarucene-mzdy.html   Zálohy na sociální a zdravotní pojištění V nařízení vlády č. 213/2018 Sb. jsou s účinností od 1. 1. 2019 stanoveny údaje o průměrné mzdě – ta činí 32.699 Kč (pro srovnání - průměrná mzda pro rok 2018 činí 29.979 Kč). Na základě průměrné mzdy se stanoví zálohy pro osoby samostatně výdělečně činné (OSVČ) a minimální vyměřovací základ pro zaměstnance. Od příštího roku dochází ke zvýšení těchto záloh i minimálního vyměřovacího základu.   Výši minimálních záloh OSVČ v roce 2019 naleznete zde: https://www.cssz.cz/cz/pojisteni-osvc/zmena-vyse-minimalnich-zaloh-osvc-v-roce-2019.htm   Od 1. 1. 2019 nově také platí, že se budou zálohy platit v kalendářním měsíci, na který se záloha vztahuje. Takže například březnová záloha bude splatná během března (a nikoli až 20. dubna, jak platí podle stávajících pravidel).   Uplatňování DPH K 1. 1. 2019 končí přechodné období pro uplatňování DPH u společníků společnosti, nově bude každý společník postupovat individuálně sám za sebe podle obecných ustanovení zákona o DPH (zákon č. 235/2004 Sb.).   Zahraniční cestovní náhrady (vyhláška č. 254/2018 Sb.) Zaměstnavatel je povinen kompenzovat zaměstnancům, které vyslal na pracovní cestu, zvýšené stravovací výdaje – vyplatit jim tzv. diety, tedy stravné. To platí při cestách v ČR i do zahraničí. Od nového roku se mění základní sazby stravného u devíti zemí – v Evropě je to konkrétně Nizozemsko a Polsko. Sazby tuzemských cestovních náhrad budou známy až koncem prosince 2018.     Změny, které jsou v procesu schvalování Během příštího roku by pravděpodobně mělo dojít ke zrušení třídenní karenční doby v době dočasné pracovní neschopnosti (pravděpodobně od 1. 7. 2019). Zrušení karenční doby bude mít dopady na zaměstnavatele i na OSVČ. Zaměstnavatel bude povinen proplácet náhradu mzdy i v prvních třech dnech nemoci. To znamená, že zaměstnavatelům se prodlouží doba poskytování náhrady mzdy za dočasně pracovně neschopné z 11 na 14 dní. Jako určitá kompenzace se navrhuje snížení pojistného na nemocenské pojištění placeného zaměstnavatelem nebo OSVČ.   Od příštího roku by se mohl zvýšit limit pro využití výdajových paušálů u podnikatelů na dvojnásobek současného stavu. V současnosti musí podnikatelé se zdanitelným příjmem nad 1 mil. Kč uplatňovat své výdaje dokládáním jejich skutečné výše, nově by se měl limit pro možnost uplatnění paušálních výdajů zvýšit na 2 mil. Kč.   Změny můžou nastat také u dohod o provedení práce. V současné době lze pro jednoho zaměstnavatele v rámci dohody o provedení práce odpracovat maximálně 300 hodin ročně. Zdravotní a sociální pojištění se odvádí, jen pokud hrubý výdělek překročí 10.000 Kč měsíčně. Byla navržena nová hranice 11.500 Kč, která má lépe reflektovat současný stav pracovního trhu.   Připravuje se také novela zákona o evidenci tržeb (tzv. EET), která přináší řadu změn. Ne všechny změny začnou platit ve stejný okamžik. Návrh obsahuje přeřazení některých služeb do 10% sazby DPH, možnost pro některé podnikatele evidovat tržby bez připojení k internetu a zavedení třetí a čtvrté fáze evidence tržeb. Tyto 2 poslední vlny EET se dotknou všech zbývajících podnikatelů, kteří zatím pod EET nespadají – např. řemeslníků, účetních, lékařů, notářů. Pokud se novela schválí, ke spuštění evidence tržeb pro zbývající činnosti (a také přeřazení některých služeb do 10% sazby daně) dojde nejdříve od 1. 7. 2019, pravděpodobněji ještě později. Autorem textu je Mgr. Iva Čípová, advokátní koncipientka
Zobrazit článek >
 
JEŠTĚ VÁM NENÍ 18 LET A CHCETE PODNIKAT?
Ještě Vám nebylo 18 let a už máte v hlavě nápad na skvělý podnikatelský projekt? Nemusíte čekat! Ve spolupráci s týmem Busyman.cz, který začínajícím podnikatelům pomáhá, jsme sepsali článek, ve kterém Vám poradíme, jak na to.   Čemu se věnuje Busyman.cz Hlavní činností Busymana je propojování inovativních nápadů a projektů se soukromými investory. Každý rok se setkáme přibližně s 300 projekty. Čas od času se setkáme i s autorem, který má velice zajímavý podnikatelský záměr, ovšem nebylo mu ještě 18 let. Nápady mnohdy nemohou čekat a je potřeba na nich pracovat rychle, jelikož trh startupů se dynamicky rozvíjí. Takto mají před sebou rok, dva i více, kdy musí jen sedět a nemohou své záměry a energii realizovat. V současné době se nejedná z našeho úhlu pohledu o zásadní čísla, nicméně důvodem je právě i to, že nyní nemají vlastně žádnou jinou možnost. Kdyby zákon umožnil a zjednodušil pravidla pro podnikání kupříkladu od 15 let, věříme, že bychom byli velmi brzy překvapeni počtem mladých lidí, kteří budou mít zájem začít. A jeden příklad z praxe - nedávno se na nás obrátila skupina studentů s velmi zajímavým projektem, přičemž jeden z nich nebyl plnoletý. Po bližším seznámení jsme zjistili, že mají unikátní know-how, nicméně otázka věku jim nedovolila založit společnost s ručením omezeným.   Jaké obchodní překážky musíte překonat? Mladí podnikatelé mají před sebou celou řadu překážek, které je čekají. Vzhledem k věku je řada partnerů nebude brát úplně vážně. Vybudovat si uznání chvíli trvá. Mezi hlavní překážky nízkého věku bychom zařadili právě nedůvěru případného investora, ale také vyřizování administrativy, kde mladí podnikatelé nemají zrovna mnoho zkušeností. Dále nemají šanci dosáhnout na úvěr a zároveň vše kombinovat se školou je tak trochu alchymie. Na druhou stranu musíme říct, že pokud student projeví zájem a jsou vidět jeho výsledky, škola a učitelé se jim snaží vycházet většinou vstříc. Velice pozitivním aspektem mladého podnikatele je, že zpravidla nemá závazky, nezatěžuje se problémy a je schopen velmi pružně a efektivně reagovat na změny. Míra jejich kreativity ještě není, pokud to tak můžeme s nadsázkou nazvat, „utlučena“ zaměstnaneckým uvažováním.   Jakým způsobem můžete podnikat, pokud Vám ještě nebylo 18 let? Od roku 2014 dává občanský zákoník možnost podnikat i nezletilým. Před tímto datem mohli nezletilí podnikat pouze prostřednictvím odpovědného zástupce, nyní si můžou vybrat. Pokud Vám nebylo 18, ale už byste rádi podnikali, máte tři možnosti: a) podnikat prostřednictvím odpovědného zástupce – Stanovíte si se souhlasem zákonného zástupce svého odpovědného zástupce, který musí splňovat všeobecné i zvláštní podmínky provozování živnosti. Ustanovení odpovědného zástupce Vám musí schválit soud – uděluje souhlas k provozování daného typu živnosti i k výběru odpovědného zástupce. Následně Váš zákonný zástupce na živnostenském úřadě Vaším jménem ohlásí živnost nebo požádá o koncesi – musí doložit souhlas soudu a souhlas odpovědného zástupce s výkonem této funkce. Odpovědný zástupce bude odpovídat za řádný provoz živnosti a za dodržování živnostenskoprávních předpisů. Bude však odpovídat pouze Vám jako podnikateli, navenek ale za Vaše závazky ručit nebude. Odpovědnost za provedenou práci tedy vždy ponesete sami. Tento způsob podnikání pro Vás samozřejmě znamená menší svobodu rozhodování.  b) podnikat samostatně na základě souhlasu s výdělečnou činností podle § 33 občanského zákoníku c) podnikat samostatně na základě přiznání svéprávnosti soudem podle § 37 občanského zákoníku Jestli chcete podnikat samostatně, musíte se obrátit na soud. Pokud soud Vašemu návrhu vyhoví, nebudete k podnikání potřebovat odpovědného zástupce a veškerá obchodní rozhodnutí můžete činit sami.   Jaké podmínky musíte splnit, pokud chcete podnikat samostatně podle § 33? Pokud Vám ještě nebylo 18 let a chcete podnikat, musíte se obrátit na soud. Aby Vám soud vyhověl, musíte předložit souhlas alespoň jednoho z rodičů jako zákonných zástupců. U soudu budete také prokazovat svou celkovou vyspělost a přesvědčovat soudce o tom, že máte veškeré předpoklady a schopnosti k provozování živnosti nebo společnosti. Předložíte tedy soudu svůj podnikatelský záměr a soudce na základě Vaší výpovědi rozhodne o tom, zda dosahujete dostatečné vyspělosti a máte schopnost samostatně rozhodovat o důležitých věcech. Soud bude především poměřovat Vaši psychickou vyspělost s obtížností a časovou náročností podnikání, ke kterému chcete souhlas. Pro tuto žádost není stanovena žádná spodní věková hranice, bude tedy záležet, jak soud posoudí Váš konkrétní případ. Je důležité vědět, že pokud Vám soud vyhoví, získáte způsobilost samostatně právně jednat pouze ve věcech souvisejících s Vaším podnikáním.   Jaké podmínky musíte splnit, pokud chcete přiznat svéprávnost podle § 37? I v tomto případě se musíte obrátit na soud. Pokud Vám soud vyhoví, Vaše právní způsobilost nebude omezena jenom na podnikání. Musíte ale splnit více podmínek než v případě přivolení soudu pouze k podnikání. Především Vám musí být nejméně 16 let a musíte prokázat, že jste schopni se sami živit a obstarat si své záležitosti. K přivolení soudu potřebujete také souhlas zákonného zástupce. To, že máte schopnost se samostatně živit, znamená, že dokážete pravidelně vydělávat tolik, aby Vám tento příjem dostačoval alespoň na pokrytí základních životních potřeb, jako je bydlení, jídlo a oblečení. Soud Vám teoreticky může přiznat svéprávnost, i když nesplníte všechny tyto podmínky. K tomu může dojít jen z vážných důvodů ve Vašem zájmu. Mohl by to být případ, kdy Vám rodiče neudělí souhlas a je zde očividný konflikt mezi Vašimi zájmy a zájmy Vašich rodičů. Jedinou podmínkou, která musí být bezpodmínečně splněna, je osvědčení Vaší schopnosti samostatně se živit a obstarat si své záležitosti.   V obou případech musíte Vy nebo Vaši rodiče podat návrh okresnímu soudu příslušnému podle místa Vašeho bydliště. V řízení před soudem nebudete potřebovat žádného zástupce, můžete před soudem jednat samostatně. Z naší zkušenosti rozhoduje soud ve věcech týkajících se nezletilých většinou poměrně rychle.   Statistika – jak soud rozhoduje o žádostech o přiznání svéprávnosti? Statistiky vypadají pro začínající mladé podnikatele pozitivně. Od roku 2014, kdy nabyl účinnosti nový občanský zákoník, do konce roku 2017 bylo podáno celkem 41 žádostí o přivolení soudu k samostatnému provozování obchodního závodu nebo k jiné obdobné výdělečné činnosti (statistiky za rok 2018 ještě nejsou k dispozici). Soudy vyhověly 22 žádostem. Ač se to může zdát jak malé číslo v poměru k celkovému počtu žádostí, není tomu tak. V ostatních případech žadatelé od žádosti odstoupili nebo dosáhli plnoletosti, než stihl soud o žádosti pravomocně rozhodnout. Ani v jednom případě nedošlo k odvolání souhlasu zákonným zástupcem.   2014 2015 2016 2017 schválení souhlasu (přivoleno) 6 5 5 6 schválení odvolání souhlasu 0 0 0 0 jiný výsledek 1 4 8 6   Podobná situace je u žádostí o přiznání svéprávnosti. Musíme však upozornit, že ne všechny z těchto žádostí byly mířeny na získání svéprávnosti za účelem podnikání, v některých případech nezletilí chtěli získat svéprávnost např. za účelem uzavření manželství. V souhrnu bylo od roku 2014 do roku 2017 podáno celkem 153 žádostí o přiznání svéprávnosti a soudy vyhověly celkem 69 žádostem. Také může jít na první pohled o malé číslo, ale za tyto 4 roky nebylo vyhověno pouze 5 žádostem, podobně jako ve výše uvedeném případě buď nezletilí dosáhli dospělosti před rozhodnutím soudu, případně svůj návrh vzali zpět. Drtivé většině žadatelů byla tedy svéprávnost přiznána.   2014 2015 2016 2017 svéprávnost přiznána 16 21 16 16 svéprávnost nepřiznána 1 0 2 2 jiný výsledek 28 19 24 8 Pokud by soud nezletilému svéprávnost přesto nepřiznal, neznamená to, že nemůže podnikat. Bude ale muset podnikat prostřednictvím odpovědného zástupce.   Jaká práva a povinnosti na základě souhlasu soudu získáte? Po přivolení soudu k samostatnému provozování obchodního závodu nebo k jiné výdělečné činnosti získáte způsobilost samostatně právně jednat pouze ve věcech souvisejících s Vaším podnikáním. To znamená, že po přiznání svéprávnosti budete moct požádat o vydání podnikatelského oprávnění, založit společnost a spravovat její majetek a finance, pronajímat prostory k provozování své činnosti, uzavírat smlouvy, vydávat faktury a vyřizovat další záležitosti, které s podnikáním souvisejí, na druhou stranu budete mít povinnost platit daně. Budete také nést plnou odpovědnost za své dluhy vzniklé v souvislosti s provozováním Vašeho podnikání, např. budete odpovědní za placení daní, důchodového a zdravotního pojištění apod. Pokud Vám soud přizná svéprávnost, Vaše způsobilost nebude omezena pouze na podnikání. Budete v téměř stejné pozici jako každý osmnáctiletý člověk - budete si moci například také koupit auto, pronajmout byt, nebo uzavřít manželství. Jste rodič a Vaše dítě chce podnikat? Ať už Vaše dítě požádá soud o souhlas s podnikáním nebo o přiznání svéprávnosti, bude potřebovat Váš souhlas jako zákonného zástupce. Rodiče často znají své děti nejlépe a představují tedy jakousi první „instanci“ v jejich cestě za přiznáním svéprávnosti a podnikáním. Zákon vychází z toho, že mezi nezletilým dítětem a jeho zákonným zástupcem má ohledně návrhu panovat shoda. V ideálním případě souhlas poskytnou oba rodiče, ale soudu bude stačit souhlas jenom jednoho z nich. Důležité je, aby druhý rodič nebyl výslovně proti. Soud bude případně zjišťovat, z jakého důvodu nechce souhlas udělit druhý z rodičů a zda je tento důvod oprávněný. Konkrétní postup soudu bude vždy záležet na konkrétních okolnostech toho kterého případu. Největším rizikem mladého podnikatele je odpovědnost za případné dluhy, které z podnikání mohou vzniknout. Pokud nezletilý podniká na základě souhlasu rodičů a přivolení soudu a rodiče by v průběhu jeho podnikání dospěli např. k názoru, že podnikání je pro jejich dítě příliš rizikové, můžou svůj souhlas omezit nebo odvolat. Musí ale počítat s tím, že budou znovu potřebovat přivolení soudu, který bude posuzovat jejich důvody. Zajímavosti na závěr Měli byste vědět, že nezletilý se udělením souhlasu k podnikání stává způsobilým pouze pro oblast samostatného provozování podnikání. Ve všech dalších oblastech je na mladého podnikatele nadále pohlíženo jako na nezletilého. Pokud byla nezletilému přiznána svéprávnost, získá tím více práv i mimo oblast podnikání – ale pouze co se týká soukromého práva. Svéprávnost nemá vliv na věkové hranice stanovené veřejným právem. To znamená, že ani v jednom případě však až do dovršení 18 let nesmíte pít alkohol, udělat si řidičský průkaz a ani nezískáváte volební právo. Přiznání svéprávnosti nemá také vliv na trestněprávní odpovědnost. Můžete si ale sami psát omluvenky do školy.   Pokud byste rádi začali samostatně podnikat, neváhejte se obrátit na naši advokátní kancelář a na Busyman.cz. Rádi Vám s podnikatelským záměrem poradíme a připravíme návrh k soudu. Mgr. Iva Čípová, advokátní koncipientka (Macek Legal) a Jakub Domitra, Executive Director (Busyman.cz)
Zobrazit článek >
1